.


A jako...Anděl

17. april 2012 at 20:27 | V |  Mini-povídky

A jako…Anděl


Noc padla na město, na černé obloze do tmy zářily slabé lampičky vzdálených hvězd, jejich svit však byl zastíněný jasným úplňkem, vznášející se nad tmavou siluetou vysoké kostelní věže, na mírném kopečku, vsazeném zrovinka uprostřed nemalé horské vesničky, jejíž hodiny právě odbíjely pozdní noční hodinu. Nebe bylo téměř bez mráčků, jen tu a tam, za lesem, zalézala za obzor větrem potrhaná oblaka.


Po úpatí kopce, zarostlého keři, vedla od kostela nízká zídka, vyrobená z ostrých šedých kamenů a její konec sahal až k široké pískové cestě, na jedné straně osvícenou starou lampou, která ve srovnání s měsícem, vydávala jen nepatrné žluté světlo a svou přítomností usnadňovala případným lidem, kteří se tudy vraceli do svých domovů, alespoň trošku vidět před sebe. Na té samé straně z vysoké trávy za krajnicí, vyrůstalo několik stromů se silnými kmeny a mimořádně drsnou kůrou, jejichž listy se třepotaly v mírném větříku, prohánějícím se kolem.
V těsně nad cestou se vznášely chomáče husté mlhy. Byly slyšet něčí kroky. Zezadu ze zatáčky se náhle vynořila neznámá postava a pomalu si to vykračovala ponurou cestičkou. Nebylo možné poznat jeho identitu, jelikož měl do tváře shozenou kapuci od mikiny a jeho pohled směřoval k zemi, snad aby se mu ve tmě nepodařilo zakopnout o nějaký náhodně nastražený kámen. Do jednoho takového zrovna kopl špičkou pravé boty, až odlétl někam dolů, mezi stromy. Kromě škrknutí podrážky o písek panovalo v celém okolí dokonalé ticho, že by byl slyšet i dopad špendlíku na zem, který by zvonil lidem v uších ještě hezky dlouho.

Tak si s rukama v kapsách vykračoval dál, ani si nevšiml ženy v lehce bílých šatech, vlajících v nočním větru, která stála na okraji cesty, jen několik metrů před ním a už hezkou chvíli jej pozorovala.
Její dlouhé, vlnité blond vlasy jí splývaly kolem hlavy a několik pramenů spadalo i do jejího velice světlého obličeje s mandlovýma očima a načervenalými rty. Ze zad jí vyrůstala dvě bělostná křídla.

"kam to jdeš?"
Otevřela ústa ale její slova jako by se rozplynula do ticha. Příchozí ji nevnímal nebo se možná nesnažil vnímat. V jeho srdci planul oheň. Čirá nenávist, zlost a touha po pomstě. Všechna dobrá slova, která se k němu jen přiblížila, okamžitě spálil tak, že po nich nezbylo nic víc, než jen popel, který byl rozvát do temnoty, která jej obklopovala.

Se zkřivenými rty a tvrdým výrazem v obličeji jen beze slova prošel kolem dívky a dokonce do ní svou neopatrností málem vrazil, jen tak stačila uskočit za okraj cesty, div že nepřepadla dozadu a nezřítila se se svahu do hlubiny. Neviděla ji, ale přesto v jisté části své mysli tušil, že tam někde je.
"Kam to jdeš?"

Dívka s ledovým klidem, avšak s kapkou nervozity zopakovala svoji otázku a dál se dívala za postavou, která se od ní stále vzdalovala a ani se neobtěžovala ohlédnout.
"Proč se mě snažíš ignorovat? Vím, co se právě teď chystáš udělat.

Na okamžik sklonila hlavu, aby zakryla třpytivou slzu, která se jí zachytila na dolním víčku.
"Nedělej to, prosím, zabíjí mě to uvnitř Prosím ne…

Bez většího otálení se rozběhla za ním. Netrvalo dlouho, aby jej dohonila, chlapec však stále nebral na vědomí její přítomnost, ani když stála těsně vedle něj a ani, když mu její oči hleděly přímo do obličeje.
Tou dobou se po cestě k nim blížila další postava, šla pohodovým krokem, jako by si s ničím nedělala starosti, následována další ženou v rovněž bílých šatech s havraními vlasy a ofinou spletenou do dvou drobných copánků připevněných po obou stranách hlavy. Nemluvila, ale tvářila se neobyčejně ustaraně. Jejich oči se střetly, podobně jako pohledy obou příchozích postav. Hnědooká však rázem odklonila tvář stranou a opět se zadívala na mladíka, kterého doprovázela.

"Nenech, aby ti vztek zatemnil mysl. Odejdi" dřív, než bude pozdě…žádám tě o to…prosím!"
"Přál sis se mnou mluvit?"

Přerušil ji náhlý hlas chlapce stojícího přímo naproti ní. Lehce pohodil hlavou a přistoupil ještě o několik kroků dopředu.
"Mám docela na spěch, potřeboval bych aby…"

Druhý si mezitím odhodil kapuci z obličeje někam za hlavu, odhalil tak své tmavé, rozcuchané vlasy a v očích mu nebezpečně zajiskřilo.
"Neboj se"

Řekl hrubým hlasem
"vyřídíme to rychle a stručně…"

A bez zaváhání vymrštil ruku a udeřil svého společníka prudce do břicha a další nemilosrdné rány ihned následovaly. Chlapec se svalil na zem a snažil se bránit, ale jeho protivním byl o mnoho silnější, než on. Jen se choulil do klubíčka, aby tak alespoň částečně zabránil dalším úderům, které na něj doléhaly ze všech stran. Brzy na to přestal s ranami, aby se nemusel zbytečně ohýbat a přešel ke kopání. Mlátil jej do zad, do břicha a dokonce i do hlavy a obličeje.
Po několika dlouhých vteřinách, když uznal, že už má dost a konečně znovu promluvil.

"To máš za to, že jsi mi přebral mou holku! Zkazil jsi mi život! Tak teď já ho zkazím tmě!"
Odplivl si a bez dalšího otálení se otočil a rychle odešel tím směrem, kterým před chvílí přišel

"Né…"
Vydechla dívka a trhla hlavou směrem k ženě. Černovlásce po tvářích stékaly proudy slz, obličej se jí zkřivil nepopsatelnou úzkostí a vycházela z ní obrovská bolest. Bolest nad ztrátou někoho blízkého, se kterým je vnitřně spojená…

Najednou se zdálo, jako že se na místě rozplývá. Pomalu ji pohlcovala okolní prázdnota, až z ní nakonec nezbylo vůbec nic…nenávratně zmizela…
Dívka se sklonila nad zbitým chlapcem. A smutně si jej prohlížela. Hlava mu ležela na kaluži krve, vytékající z rány na temeni a další menší proud mu vytékal z nosu. Oči zavřené a obličej ztrácel barvu…umíral.

Její srdce zapraskalo a rozlomilo se na dvě části. Ona jen zvedla oči k nebi se slovy.
"Bože…odpusť mu…neví, co dělá…"

Každý máme svého strážného anděla, je s námi ve dne, v noci. Dokonce, i když nás opustí všichni přátelé, rodina nás nechá být a my upadneme v zapomnění…on nebo ona bude vždy s námi, protože nás chrání. Bez něj by náš život ztratil veškerý smysl, pohltilo by nás zlo a temnota, které nastražil ďábel. Tím se nás, lidi, snaží svést na špatnou cestu rovnou do pekel. Andělé si nevybírají, je to jejich celoživotní poslání. Od narození až do smrti. Bolí je, když se chováme k lidem špatně, když závidíme, nenávidíme nebo máme dokonce touhu zabíjet. Jejich srdce praská s každým naším zlým skutkem, a když uděláme něco opravdu zlého…praskne docela. Nenechte svého strážného anděla trpět…nikomu jinému na vás tak nezáleží…Nedovolte to…

…Prosím…

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement