.


Černá

18. april 2012 at 18:09 | V |  Mini-povídky

Tuhle povídku bych chtěla věnovat Foxx :D (prosím ten děj si neber osobně, neměla být napsaná za účelem urážet...a klidně to zkritizuj, jak se dá, když se ti nebude líbit :D
Černá
Dívám se do prázdna, podobně, jako jsem si tak poslední dobou navykla. Když s někým mluvím, můj pohled obyčejně směřuje k zemi a jeho slova my jsou jedním uchem tam a druhým ven. Nezajímá mě, co si myslí. Ano, jsem divná a je mi to jedno, vážně jedno. Já se jen ojediněle se odvážím podívat se lidem do očí…

Koutkem zornice sleduji naši arogantní angličtinářku s brýlemi shozenými až někam pod nos, jako by je používala jenom k tomu, aby z ní šel větší respekt. Nejde. Nejsem ten typ člověka, který rád poslouchá rozkazy. Ať už od učitelů, rodičů nebo kohokoli jiného, ale udělat to musím, protože jsem ta hodná holka, "zlatíčko" které by si nikdy nedovolilo udělat nic špatného i přes to že s tím uvnitř vysoce nesouhlasím a nad výškou odporu, které k dané věci cítím, by praskaly všechny možné teploměry. Rtuť by stříkala do nebeských výšek a na digitální mini-obrazovce by ustavičně svítil jediný nápis.
"Error"
Všimla jsem si, že učitelka náhle zmizela z mého screenu pohledu, což mě donutilo pohnout hlavou o několik málo centimetrů napravo, abych ji znovu uviděla. Ani nevím, proč ji tak sleduji, snad aby mě alespoň něco zabavilo, v téhle další nehorázně nutné hodině. Útržek jejího hlasu se dostal až ke mně. Docela se divím, že se v tom šumu, který v naší třídě už odvěčnosti panuje, dočista neztratil. V prvních dvou řadách možná, tam sedí šprti. Učitelka si je tam posadila, aby měla jejich bystré hlavinky hnedka po ruce a její zájem o nás "třídní odpad" jako by se vyprchal.
Definice slova šprt - ustavičně se učící tvor, obyčejně s brýlemi a ulízanými vlasy, co podlízá učitelům a pere se s ostatními šprty, kdo se přihlásí jako první a kdo dostane více pochval. Tu část s brýlemi a vlasy jsem převzala ze starých filmů, kde tomu tak skutečně bylo. V dnešní době sice nemusí za každou cenu tento pilný sudentík nosit kšandy, výrazné okuláry ve většině případů i rovnátka a ponožky s kalhotami vytažené tak, jako by čekal velkou vodu, ale jeho typické rysy se v evolučním vývoji stále zachovaly. Obdivuji lidi s přirozenou inteligencí, ne ty, kteří se látku musejí učit nazpaměť a nezvládnou jedinou praktickou činnost beze slov "ale to jsem v žádné učebnici nevyčetl, to je krajně nemožné!"
Učitelka mluvila o nějakém testu, vsadím krk na to, že to byl ten, co jsme psali předevčírem…
Někdo z přední řady (nečekaně) se zvedl ze židle a ochotně se vrhl do rozdávání popsaných papírů, až moc popsaných…
Zhoupla jsem se do zadu na židli, přehodila nohu přes nohu a volně pohodila hlavou. Celý život se řídím heslem "pohoda, klídek a tabáček"
Dneska cígu po ruce nemám. Nefajčím. Už ne…
Místo toho jsem vyfouklou obří bublinu z malinové žvýkačky, jež jsem celou tu dobu znuděně převalovala v ústech. Tu největší, jakou jsem dokázala, alespoň v tomhle jsem byla dobrá. Asi jsem takto cítila víc drsně nebo jsem spíše chtěla lépe vyzdvihnout svoje slabé sebevědomí, protože v černých riflích, vytahaném bílém tričku s vlajkou velké Británie a černými vlasy sepnutými do koňského ohonu na nikoho sebejistě nezapůsobíte, zvláště když nemáte proč si věřit.
Někdo mi připlácl můj opravený test na desku tužkou popsané lavice. Neodvážila jsem se na něj podívat, nejdřív jsem obrátila oči o sloup, protože jsem už předem věděla, jak to pravděpodobně dopadne. Rty toho šprta, stojícího těsně přede mnou se zkřivily do škodolibého úsměšku, zvěstujícího to nejhorší. Smál se mi…
4-
To bylo to první, co sem spatřila, když moje oči spočinuly na papíře popsaném od shora až dolů množstvím nalezených chyb. Z těch tisíců červených značek se mi udělalo špatně od žaludku a myslela jsem si, že budu zvracet.
4-
Dopadlo to ještě hůř. Se slzou v oku jsem se rozhlédla po třídě. Šťastné výrazy ostatních mě ostře bodaly do srdce, ze kterého postupně vytékala všechna krev. Nebylo to tím, že bych jim jejich úspěchy záviděla…no, možná trošku. Nejsem tak úplně žárlivý člověk, ale podněcuje mě k tomu spíše touha stát se někým lepším, vrátit se do starých kolejí, kdy jsem patřila k té chytřejší polovině. Přirozeně chytřejší, samozřejmě.
"Jo mám jedničku, mám jedničku!!"
Zavýskla si ta holka přede mnou spolužačka a nadšeně se ke mně otočila, jako by snad myslela, že jí jako obyčejně přitakám, jak moc je šikovná.
"No věřila bys tomu? Mám jedničku! Já jsem tak šťastná!"
Raději jsem dlaní zakryla svoje hodnocení, neměla jsem touhu se znemožnit. Nahodila jsem radostnou tvářičku, místo toho, abych ji poslala do pr*ele.
Who cares??cenzura Koho to zajímá?! Cenzura, cenzura, mě je úplně u cenzura, co jsi z té cenzura písemky dostala cenzuza! Víš, že jsi lepší tak jdi už cenzura do Cenzura!!!!
Ano, Katia do mě takto rýpá pořád. Řekla bych furt, ale rozhodla jsem se pro jednou vyjádřit spisovně. Do všeho se hned Cenzura, do mě a do mé kmošky. Chudák Amanda, kvůli ní ji odvezli do blázince. Cenzura cenzura!!! Už nevydržela její věčný kecy, když nás pronásledovala na každém kroku…zbláznila se z toho! A já odmítám brát si jméno té Cenzura do pusy Cenzura! Proto jí přezdívám jednoduše "ta holka" protože jakmile slyším její jméno nebo si ji vybavím, okamžitě mi v hlavě naběhne řetězec sprostých slov, které rovnou cenzuruju. Mluvím tak normálně a hnusí se mi to, ale nejde přestat, je to ta největší závislost, větší, než mají mnozí lidí na facebooku a to už je co říct.
"Christino, Christino, co s tebou bude?"
Ta otázka patřila mně. Její hlas, jenž mi projel hlavou jako nějaký silný druh laseru, už mě srazil na kolena. Před všemi, definitivně.
Christina, tak se jmenuju. Pokud se vám nelíbí, může si vybrat ještě z několika možností, jak mě oslovovat. Uchyl, kretén, feťák, dealer, emák a v souvislosti s tím někdy dokonce i upír. Nefetuju ani nekouřím, i když přiznávám, že jsem byla silně závislá. Nejdřív si řeknete, "jedna mě nezabije" a rozhodnete se okusit. Potom přijde další a další a už není cesty zpátky. Chcete přestat, ale nejde to. Krabička cigaret za den a co se týče drog, vzpomínám si, že ještě loni jsem ujížděla na všem možném. Až když jsem to jednu noc zkombinovala dohromady i s tvrdým alkoholem, málem mě to zabilo. Potom nastalo několik dnů temno a probrala jsem se až kdesi v léčebně, kam mě odvezli na odvykačku. Tam jsem si prožila snad ty nejtěžší tři měsíce svého života, než mě pustili ven a já zase mohla žít normální život. Normálním jak pro koho. Příliš jsem si zahrávala se svým zdraví, že jsme si natrvalo poškodila mozek, kde mi prasklo několik nervů. Není to nejhorší, přemýšlet umím, ale ne zase v takové míře, jako tomu vylo předtím. Spousty věcí mi paměť vypouští sama, lépe řečeno si je ve své hlavě nedokážu udržet a to se podepisuje i při učení na zkoušky. Ten doktor, co mě prohlížel, mi doporučil zvláštní školu, kam chodí děti, jako jsem já, ale asi bych nevydržela denodeně snášet pomyšlení, že jsem mentálně postižená. Nedávám to na sobě znát, držím to v sobě, co se dá, ale někdy to prostě nejde. Mívám dokonce záchvaty, kdy o sobě na několik vteřin nevím a upadnu do bezvědomí. Stále častěji se opakují, jednou za měsíc. Minimálně. Cítím, když to přichází…
Končetiny si neřežu, takový magor, za jakého mě mají, zase nejsem. Ale jednou jsem si ve třídě jemně rozřízla levý ukazováček o stránku v sešitě a začala mi téct červená. Neměla jsem po ruce náplast ani papírový kapesníček, do kterého bych se utřela tak jsem spěchala na záchod, abych krvácení zastavila s pomocí toaletku. Teklo to docela dost, až jsem měla prst dokonale zkrvený, ale na místo toho, abych zranění omyla pod tekoucí vodou, jsem dostala nutkání ochutnat…protože jsem dřív žila v domnění, že pít krev je hnus…ale…náhodou nechutnala zase tak špatně. Mírně nasládlá, ale tak akorát. Ale nedokázala bych ji pozřít ve vyšších dávkách. A v okamžiku, kdy jsem měla prst přiložený k puse, dovnitř vtrhla spolužačka, k mé smůle ta největší drbna z naší třídy. A potom už to šlo rychle, všichni mě teď mají za Drákulu…
"Kdy už se konečně rozhodneš učit?! Tohle už je druhá čtverka za týden z Angličtiny! Ty nám propadneš, holka!"
"Jo, učitelka má pravdu, měla bys…"
Tohle byla Katina černá stránka - vždy se pletla do cizích záležitostí
Měla jsem chuť chytit ji za tričko a vší silou s ní praštit o lavici, ale něco uvnitř mě tu touhu potlačovalo. Na poslední chvíli jsem se ovládla, jinak bych si k tomu všemu ještě vysloužila pověst masového vraha.
Místo toho, abych je obě zabíjela pohledem, jsem si bedlivěji prohlížela svůj test, abych zjistila, v čem jsem vlastně udělala chybu. Špatně vyčasované sloveso, tu a tam chybělo písmenko ve slově a členy určité a neurčité jsme střílela spíše od oka. Samy o sobě to byly maličkosti, ale jakmile se složily dohromady, společně tu známku vytvořili.
4-
Po pravdě jsem neměla na učení mnoho času. Máma nedávno přišla o práci. Vyhodili ji, protože je krize a většina firem si začala utahovat opasky a šetřit kde se dá. A odnesou to zaměstnanci, jako je ona. Nedokázala se s tím vyrovnat…a začala užívat drogy na uklidnění. Snažím se s tím něco udělat, ale odvykací stanice jsou přeplněné, mě vzaly pouze jako akutní případ do 18ti let. U ní je to jiné, ať obvolávám, kde se dá, všude nás odmítají…
Všechno se to ještě zhoršilo, jakmile nás opustil táta, to se zhroutila dokonale…
Sama říká, že už přestala, ale já vím, že to na mě jenom hraje, ačkoli jsem všechny její skrýše kam si to Cenzura, co mi zkazilo život, schovává.
Utrácí za to všechny naše peníze, které nám dvěma zbývají na jídlo, elektřinu a nájem a abychom neskončili na ulici, musela jsem si i já najít brigádu. Je mi patnáct a půl, podle zákona ještě nesmím vykonávat placenou práci, ale v tom nočním klubu, kde pomáhám za barem, na to nikdo moc nehledí, dokonce a na to, že nemám patřičnou barmanskou školu.
Řeknou jen "udělej to a zas tohle" a je to. Občas se dostanu i k míchání nápojů ale jen velmi ojediněle.
Když jsem se pokusila otevřít si učebnici a něco se i tak v tom nehorázném hluku dostat do hlavy, dopadlo to tak, že jsem měla celou dvoustránku politou Bloody-Mary…
Podle mnohých jsem extrémně flegmatický, kterému je všechno jedno. Ano, to nepopírám, jen bych k tomu ještě přidala - "extrémně flegmatický člověk s ještě extrémněji výbušnou duší"
Tím nechci nijak naznačit, že by v mém těle měly lítat bomby vzduchem, i přesto, že tam skoro žádný vzduch není. Nedokážu pořádně prosadit svůj názor a navíc mě přepadávají morbidní nálady někoho zabít a následně brečet nad jeho smrtí, ubodat se k smrti a pak křičet jak moc to bolí. Jsem divná…sílená…nenormální… V mém výraze byste jen těžko hledali něco jako úsměv…
Chápe mě tu někdo…?
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 K :) K :) | Web | 18. april 2012 at 18:12 | React

Super fotka :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement