.


Dvě opravdu Mini-povídky

17. april 2012 at 20:31 | V |  Mini-povídky


Byla jsem s holkami na Semináři, kde nám dávali různá cvičení na psaní. Samozřejmě to bylo dost časově omezené, smím-li odhadnout tak na 3-5 (možná 7) minut, ale víc ne. Bylo jich...no už ani nevím, ale vždy bylo cílem napsat kratičkou povídku, úvahu nebo prostě něco na určité téma, které si z "nabídky" vybereme sami (třeba jsme si měli vybrat jednu barvu, která podle nás charakterizuje Moravu a psát a psát a psaáát až nám upadne ruka...:D :D
Není to nic těžkého, stačí se jen nad věcí zamyslet a jde to samo. Tyhle dvě povídky jsem napsala tam. Nejsou nijak dlouhé a šlo o to, že každý dostal obrázek (já jsem měla jeden, hodně podobný tomuto) a nejdřív jsme měli napsat, jak bychom se cítili, kdybychom se náhle ocitli uprostřed dění na obrázku a za druhé, kdybychom se museli vžít do těla jedné z postav. Připomínám, bylo to na 7 minut a s vymýšlením, takže to nijak propracovaný není, ani jsem to teď neupravovala. Více v celém článku

First (objevení se v obrazu)
(možná to nebude tak úplně sedět s obrázkem, který jsem přidala, protože...no poznáte sami, přece jen se o něco více lišili...
Otevřela jsem oči. Stála jsem v hustě bydlené čtvrti v jednom z Nizozemských maloměst. Netušila jsem kde, ale ten neskutečná hluk ke mně doléhal ze všech stan. V prvních vteřinách jsem se div nesrazila s právě projíždějící tramvají, která mi do hlavy vpustila ohlušující zvuk klaksonu, až jsem si musela zacpat uši. Uskočila jsem na stanu a stěna dopravního prostředku mě lehce lízla o tělo. Bylo to jen tak tak.
Můj pohled nyní směřoval vzhůru na malá okna, natěsnaná jen tak vedle sebe ve vysokých panelácích, které od sebe oddělovala ulička nanejvýš sedm metrů dlouhá, a já se ptala sama sebe
"Jak může člověk přežít v takovém nedostatku prostoru?...tolik rachotu a směsice zvuků…"
připadala jsem si tak neskutečně sevřená, jako sardinka narvaná v plechovce nebo nepatrná kostečka ve hře Tetris, které se taky skládají jen tak na sebe a na ně dopadají další a další. Kdyby dokázaly mluvit, řekly by nejspíš "pusťte nás ven, nemůžeme dýchat! Proč je nás tu tolik?
Sklopila jsem pohled k zemi a vydala se přeplněnou ulicí ven. Cestou jsem narážela d všemožných lidí, kteří spěchali všemi možnými směry domů…..a dál to není…:D
Second (převtělení)
"ženská neumíte dávat pozor?!"
Obořil se na mě nějaký pán z davu se zkřiveným obličejem hněvem, do kterého jsem svou krátkou nepozorností vrazila. Rychle jsem zamumlala omluvu ve svém jazyce a spěchala dál, k úzkým dveřím svého starého bytu, který se nijak zvlášť nelišil od těch ostatních.
"Nezná ani moje jméno…neví, kdo jsem…a viděl mě možná jednou za život…je nás zde víc…prakticky celá zdejší populace. Žijeme namačkaní na sobě, v těsné blízkosti, ale jeden o druhém nevíme zhola nic. Kdyby někdo z nás, ať už jakýmkoli způsobem zmizel z tohoto světa, nezaštěkal by po něm ani pes. V tom neskutečném množství bytostí, které si říkají lidí, by se ztratil. Nikdo o něm neví a je to třeba i ten nejopuštěnější člověk na světě, ale ačkoli to ze zdejších nikdo nepocítí, zbude po něm mezera, kterou už nikdo nemůže nahradit…tolik lidí…tolik charakterů osobnost a myšlenek…ale každý jsme originál…
 

1 person judged this article.

Comments

1 Alexiss Alexiss | Email | Web | 25. february 2013 at 16:09 | React

krátké, ale zajímavá úvaha! ;-)

2 Vera Vera | Web | 25. february 2013 at 16:40 | React

[1]: Na jejich napsanání jsem měla CCA 5 minut, takže ta délka tomu tak nějak odpovídá :-P

3 Alexiss Alexiss | Email | Web | 25. february 2013 at 20:23 | React

[2]: v poho... :) je to vážně dost dobré! ;) vážně píšeš velice dobře! ;)

4 Vera Vera | Web | 25. february 2013 at 22:30 | React

[3]: já jen proč je to tak krátké :)
Fakt moc děkuju! ;) hrozně mě to těší!!!

5 Alexiss Alexiss | Email | Web | 26. february 2013 at 8:11 | React

[4]: :) nz!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement