.


Ztracená v davu

17. april 2012 at 19:57 | V. |  Mini-povídky

Psáno podle skutečné události....na motiv pohádky o popelce

Sedím u stolu na kraji rušné místnosti, přede mnou "opuštěný ostrov" a zírám do prázdna. Celý tento večer je dokonalá nuda, ale musím uznat, že koktejly tu dělají skvělý. Ještě jsem si mohla vybrat "Americké léto" ale to bylo na moje poměry moc sladký, než abych dokázala vypít celou sklenici. Amerika je vůbec takový přeslazená…
Divím se sama sobě, jak jsem se k tomuto vůbec mohla nechat přemluvit. Ten, kdo mě dokáže přimět, abych souhlasila s něčím i proti své vůli, je buďto génius anebo používá zvláštní způsob vydírání. Lucy si vybrala tu druhou možnost; Když jsem jí naznačila, že o své účasti zde silně pochybuji, ani na okamžik neváhala a řekla mi, že pokud mě tu dnes večer neuvidí, tak se mnou nebude do konce měsíce mluvit. Nemyslím si, že by to dodržela, protože u ní člověk nikdy neví, ale byl to dokonalý způsob, jak mě vhodit do nejistoty. Kdyby to bylo na mě, nedala bych na její přesvědčování a nikam bych nešla, jenže to nebylo zdaleka tak jednoduchý, jako říct jedno prostý "ne"¨

Holky už totiž na tuto akci asi půl roku cvičí taneční vystoupení, jehož součástí jsem původně byla i já. Skončila jsem asi po třech týdnech a to jsem ani nepřišla na jediný trénink, zvláštní co? Vždy mi do toho vlezla jiná událost, která nešla zrušit a za kterou jsem vlastní vůlí nemohla. Druhý důvod, proč jsem toho nechala, byla moje naprostá neschopnost udělat jakýkoliv pohyb. Možná je to i mojí pamětí, které trvá věčnost, než se do ní něco nahraje, ale za to si to v sobě udrží dlouhodobě. Otázka ale z ní, jestli mám sama se sebou takovou trpělivost. A právě, když se mě Lucy snažila naučit základní kroky, jsem si definitivně umínila - "nejsem tanečně nadaný člověk!"
Ačkoli byla moje lenost proti mně, nemohla jsem je nevidět.
Po zbytek odpoledne jsem strávila přípravami. Téměř po každé je mi úplně jedno, jak vypadám, když jdu třeba do školy nebo sedím doma, pokud to ovšem není úplná katastrofa, ale tohle byla společenská událost a tak jsem chtěla vypadat trošku k světu. Ono to není zase tak obtížné, udělat z příšery za necelé dvě hodiny normální osobu, jenže z počátku se mi do toho vůbec nechtělo. Musela jsem se proto zeptat sama sebe, proč se ti tam nechce? Proč bys raději strávila večer doma a nechala ji ujít takovou jedinečnou příležitost?" odpověď přišla kupodivu sama a ani jsem nad ní nemusela dlouze přemýšlet "protože už jsem na večer měla jiné plány"
Ano, každý kdo mě alespoň trošku zná, si zbytek už asi dokáže lehce domyslet, takže nemá cenu to dále vysvětlovat. Nakonec jsem tohle všechno hodila za hlavu a raději dokončoval veškeré přípravy, protože moje mladší sestřička, která tam jde dnes večer, se mnou už na mě netrpělivě křičí ze síně, ať si laskavě pohnu anebo, že přijdeme pozdě. Nevím tedy, co přesně u ní znamená pozdě, když je teprve tři čtvrtě na osm.
Ples. Koná se tu každoročně už pět let a jeho pořádání se stalo už tradicí. Musím se přiznat k další věci, nikdy jsem na něm předtím nebyla a ani jsem o tom neuvažovala, ale dneska to bylo jiné. Šestka tuto sérii tedy zakončila.
Hned po příchodu jsem se potkala s Lucy a zamířili jsme do šatny, kde na mě však čekal šok. Dočista jsem zapomněla na tu možnost, že by se tu mohla objevit také. Doma jsem doufala, že se takovýchto akcí nezúčastňuje stejně jako já, jenže to byl z mé strany obrovský omyl.
Ano, moje první láska, můj princ. Princ, při pohledu na kterého zaplní mou mysl změť nejrůznějších pocitů. Jak mi může záležet na někom, který mě ani nepozdraví, když kolem mě náhodou projde? U kterého mám neodvratný pocit, jako by se mě snažil nevnímat a já pro něho byla jenom jakýsi vzduch? Vyhýbá se mi, neustále. Změnil se, je jiný, než býval předtím. Vše se tenkrát zdálo být mnohem jednodušší, než nyní, to se mnou alespoň těch pár slov prohodil. Nemiluju ho, ani nedokážu říct, jestli se mi po tom všem ještě vůbec líbí, ale kdykoli ho uvidím, nemohu na něj jen tak lehce přestat myslet. Je to složité…
Na druhou stranu mě docela potěšilo, když mi několik lidí řeklo, že mi to dneska moc sluší a že mě ani nemohli poznat. Ani se jim nedivím, oproti ránu, co mě viděli naposledy při chystání výzdoby, jsem prošla úplně od začátku dokonalou proměnou. Teď to už nebyla ta holka v riflích, s brýlemi a hippie sponkou ve vlasech. Alespoň na dnešní večer ne…
A teď tu tak sedím a zamýšlím se nad tím, co jsem mohla udělat, neudělala jsem a chtěla bych udělat. Sklenice přede mnou už je z poloviny prázdná. Vzala jsem do ruky brčko a několikrát pomalu promíchávala nafialovělou tekutinu uvnitř s ledem a přitom pozorovala lidi u okolních stolů. Je zvláštní, že většinu z nich ani neznám. Nedívají se na mě, jaké štěstí. Přemýšlím, jaké by to bylo přenést se na ten opuštěný ostrv a zůstat na několik hodin sama, abych si mohla alespoň trošku uspořádat rozházené myšlenky. Takto musím zůstat jedině u koktejlu.
Najednou vidím, jak stojí přede mnou uprostřed místnosti a povídá si se svým kamarádem. Nemám ho moc ráda, toho kamaráda. Podle mě, má na jeho chování až příliš velký vliv. Škoda…
O to více věnuji svou pozornost právě jemu, svému princi. Snažím se, aby si mě ani jeden z nich nevšimnul a daří se mi to. Oba jsou plně zabraní do své debaty.
Sklenice je konečně prázdná a já odcházím. Kromě posedávání různě po sále jsem po většinu času strávila na balkónku u zábradlí těsně nad schody a sledovala jsem parket, na kterém se to občas hemžilo několika tanečníky. Závidím jim, taky bych si chtěla zatancovat, jenže nemám odvahu jít za ním. Ani nevím, co bych na to řekla, kdyby mě o tanec požádal on. Takovou nepatrnou osobu, jakou jsem já. Ta představa je tak nerealistická, že jsem se jí snažila všemožně vypudit z hlavy, aby tak dále nesnižovala moje sebevědomí, že o mě nikdo nestojí. Provází mě to celý večer. Zůstala jsem sama, jak taky jinak? Lucy věčně někde lítá a tak se nemám s kým bavit a postupně se řítím do nekonečné propasti smrtelné nudy, která mě rozežírá zevnitř.
V duchu počítám minuty, kdy budu moci konečně odejít domů…píšu zprávy Anni, protože už to nemůžu dál vydržet …
Vystoupení holek končí, jaká úleva. Poprvé za večer jsem konečně zase jednou plně nadšená. Nemůžu najít slova, jak moc se mi to líbilo, až docela i lituji, že jsem tam nemohla být s nimi a vzdala to už ze začátku. Možná příště…ačkoli nevím, jestli vůbec nějaké příště bude…
Teď už mi vůbec nic nebrání v tom se nepozorovaně vypařit ze sálu. Odbíjí jedenáctá hodina a já se sestrou čekáme venku na ulici. S okem se stále svítí, ples je v plném proudu, ale pro nás dvě už skončil. Doufám, že si dnešek užila daleko lépe, než já. Z oblohy padají drobounké vlčky sněhu a nachytávají se mi do vlasů. Naštěstí nemusíme domů pěšky, rodiče slíbili, že pro nás večer přijedou.
Sedím v autě a dívám se přes okýnko do tmy. Jako by toho už nebylo dost. Opět jsem ho zahlédla, jako už asi po sté. Stál venku zase s jiným kamarádem a o něčem se spolu bavili. Připadalo mi, jako by po nás párkrát hodil okem. Nevím, zda mě zahlédl odcházet a chtěl mě ještě vidět. Nevím, jestli je stydí stejně jako já a bojí se se mnou vůbec promluvit. Nevím, jestli mám doufat ve šťastný konec…
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Nikarika Nikarika | Web | 14. august 2012 at 12:02 | React

Jéé, já jsem si myslela, že to bude hrozně romantická povídka už podle názvu a úplně jsem se spletla. :D Škoda, docela bych si nějakou romantiku přečetla. :) Zase suprově napsaná povídka. :) Když je to psané podle skutečných událostí, tipuji, že jsi to zažila ty a ne někdo známí. :) Doufám, že jsi se nakonec odhodlala a oslovila ho, nebo tě on někam pozval... :)

2 Alexiss Alexiss | Email | Web | 24. february 2013 at 10:35 | React

vážně pěkné... :-)
taky mě napadlo, že to bude romantické, ale pak jsem si řekla: ztracená v davu... to možná nebude romantické... ikdyž kdo ví... ! ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement