.


Magický TrojúHELLník - 2

17. april 2012 at 20:42 | V |  Magický TrojúHELLník

2.

"…zastávka je na znamení………příští zastávka……poslední zastávka v tarifní zóně…….příští zastávka je na znamení….stiskněte tlačítko signalizace…..příští…"
Stále opakující se hlas z nahrávky už Sama pomalu začínal dohánět k šílenství a ze všeho nejvíce si přál, aby měl po ruce nějaké kladivo, kterým by reproduktor rozmlátil, aby konečně jednou pro vždy ztichnul.
Každý den, ta samá otravná ženská, mluvící odkudsi ze stropu, komu už by to nelezlo na mozek? A dnes obzvlášť, protože se páska z neznámého důvodu zasekla zrovna uprostřed a hlas stále dokola opakoval nahrané fráze v náhodném pořadí. Dvacet minut v kuse, komu by to už nelezlo na mozek?



Jakmile se vozidlo přiblížilo k zastávce a přední dveře se konečně otevřely, bylo to pro Sama jako vysvobozené z horoucích pekel. Popadl batoh, přehodil si jej přes levé rameno a vyběhl z autobusu ven na asfaltovou silnici, společně se skupinkou dalších cizích lidí, kteří se v mžiku rozešli na všechny možné strany, až se vozidlo téměř vyprázdnilo. Jakmile se jeho boty dotkly chodníku, východ se za ním zavřel a autobus se dal opět do pohybu. Nejspíš řidič potřebuje dovézt toho posledního cestujícího, který s ním jezdí den co den, ale nikdy ho sám neslyšel mluvit, na konečnou. Tam se vůz otočí a zamíří si to rovnou zpátky do města.
Cesta v tu samou hodinu a těmi samými lidmi den ode dne už pro něj byla jako ohrané CD, které hraje od rána do večera a nikdy se přitom nezastaví. 10 kilometrů navíc do mírného svahu se mu opravdu šlapat nechtělo, za těch čtyřiadvacet hodin se toho obyčejně nachodil až dost.
Město, kde bydlel, nebylo nijak obzvlášť rozrostlé, vlastně by se tomu správně ani nedalo říkat město. Mimořádně velká vesnice by bylo asi výstižnější, ale do takových detailů se obyčejně nikomu nechtělo pouštět.
Sam se nikdy nezdržoval otálením, nicnedělání pro něj byla asi stejná muka, jako hladit "čupakabru" holou rukou, proto se místo bezduchého zírání za odjíždějícím autobusem raději vydal na cestu domů.
O několik minut později se konečně zastavil před jednopatrovým domkem s oranžově natřenou venkovní stěnou a střechou zbarvenou do šeda. Na okenních parapetech odkvétaly muškáty, jejichž okvětní lístky postupem času lenivě opadávaly a hromadili se dole na chodníčku, kde se jich už sešla hezká skupinka.
Sam bez toho, aby jedinkrát otevřel pusu, povolil zástrčku na kovové brance, potom spěšným krokem došel až ke vchodu a zastrčil klíč do zámku.
Ozvalo se zaklapnutí, klika cvakla a dveře se s nepatrným vrznutím otevřely.
Čáááu jsme doma!
Tuhle větu by mohl Sam samozřejmě zavolat, kdyby se mu chtělo otevírat pusu. To, co nechtěla, bylo na sebe upozorňovat v každé uplynulé vteřině. A navíc silně pochyboval o tom, že by někdo bral vůbec na vědomí jeho přítomnost.
Měl v plánu hned sednout k počítači a začít si hledat informace na zítřejší referát, místo aby strávil zbytek odpoledne hraním RPGéček. Za normálních okolností by mu bylo jedno, kolik učení nebo úkolů mu do nadcházejícího dnu zbývá, ale osoba, která mu v tom bránila, byla právě Maisová. Už několikrát se s ní dostal do křížku, ž čehož si vzal jediné ponaučení - proti ní se nedá vyhrát, tedy alespoň ne normální cestou. Navíc se nemohl zbavit tušení, že si na něho a na Andyho poslední dobou zasedla. Netušil proč a štvalo ho to. Do konce roku si tak u jeho oblíbené učitelky nemohl dovolit udělat další vroubek, nemusel dlouho uvažovat nad tím, že by to pravděpodobně řešila nejkratší možnou cestou přes ředitele- I kvůli takové pitomosti, jako je nehotový referát, který zadávala. Jeden pitomej referát. Tušil, že by celou situaci nafoukla do astronomických rozměrů a do celé aféry by ještě nacpala tisíce nesplněných úkolů a nekázeň v hodině. Netajil se tím, že její hodiny obvykle prospal na lavici a dělal vše možné jen ne poslouchat její známě nudný výklad, ale co je moc to je moc.
"Nejhorší ze všeho je…"
Opustil předsíňku a vydal se napříč domem
"…když sdílíte pokoj…"
Procházel chodbičkou mezi jednotlivými pokoji, až se konečně zastavil před bílými prosklenými dveřmi a stiskl kliku
"…s mladší se strou…!"
Prudce otevřel dveře, nehodlal však vtrhnout dovnitř. Naopak se zastavil na prahu a sledovala dění uvnitř pokoje.
Už při prvním pohledu bylo jasné, že se Sam při vybírání nábytku do pokoje v mnoha věcech zásadně neshodoval se svojí mladší sestřičkou. Křiklavě růžové skříňky s potiskem Hello Kitty a prostorný dům pro panenky, který svou velikostí připomínal spíše zmenšeninu hradu, se značně lišil od jednoduchého psacího stolu ze dřeva na Samově polovině.
"Julie, mohla by sis prosím jednou přesunout ty svoje poníky na druhou stranu pokoje? Díky!"
Vydechl Sam při pohledu na drobnou holčičku se dvěma blonďatými copánky a s andělsky nevinným výrazem v obličeji, která seděla přesně uprostřed chlupatého koberce ve středu místnosti s hromadou malých koníčku rozházených snad všude, kam jen namířil pohled.
Jen v duchu se modlil, aby mu ve vteřině neruply nervy a nezačal všechny její hračky vyhazovat z okna anebo ji v horším případě rovnou něco škaredého neudělal. Bohužel se první možnost zdála být daleko vzdálenější…
"No ty naděláš…"
Odsekla co možná nejprotivněji a nahodila kyselý výraz. Sam jí nevěnoval nejmenší pozornost a místo toho si razil cestu k počítači.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Anne Anne | Web | 17. april 2012 at 20:51 | React

Kámo, ty to tady rozjíždíš :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement