.


Mé druhé Já - 1

18. april 2012 at 18:50 | V |  Mé druhé já

Chapter I


Obloha se zatáhla a na zen dopadaly první kapky. Bylo už pozdě v noci. V dáli se zaburácel hrom, signalizující pomalu blížící se bouři. Temná mračna se děsivě stahovala nízko nad město ponořené do klidného spánku a hvězdy ze strachu před nimi raději samy vyhasínaly. Brzy se rozpršelo docela, přitom černé nebe ozářily dva jasné záblesky oslňujícího světla. V té době se ozval první výstřel…

Dům číslo 14., zdánlivě nezajímavé místo v zapadlé čtvrti docela na severu města. V jeho oknech se však stále ještě svítilo. Uvnitř byli jen rodiče se svou tříletou dcerou.
"Rychle, Sáro, vezmi Emmu a utíkejte se schovat do bezpečí!"
Zvolal muž a vzal si do ruky zbraň. Několikrát s ní střelil na temné postavy, pokoušející se dostat do domu. Ti palbu okamžitě opětovali a tak jen se jen v poslední chvíli stačil ukrýt, než kolem jeho hlavy prolétly dvě kulky, které o několik setin později skončili ve zdi na druhé straně místnosti.
" Ne, Alexi, já tě neopustím."
Protestovala jeho žena a pro jistotu si také vzala zbraň
"Za nic na světě tě tady v tom nenechám, slyšíš?!"
Alex se znovu vyklonil ze dveří a dál střílel. Podle křiku, ozývajícího se ze tmy, se mu podařilo některého z nich zasáhnout
" O mě tady přece vůbec nejde, Sáro! V prvé řadě se musíš postarat o dítě!"
Zoufale pokračoval, navzdory jejímu vyloženému nesouhlasu
"Není jiná možnost!"
"Já tě v tom nenechám a ty to víš!"
Volala na něj se slzami v očích, které jí proudem stékaly po tvářích.
Alex na ni vrhl dlouhý a vyčítavý pohled. Trval sice jenom několik vteřin. Jejich oči se setkaly a Sáře připadalo, jako by na sebe takto beze slov hleděli celé hodiny. Pak Alex konečně promluvil.
"Pokud tady zůstanete, vystavujete se obrovskému nebezpečí, o to víc pak Emmu! Musíte jít!"
"Ale, co kdyže tě zabijí?"
Postavila se z druhé strany dveří a také několikrát vystřelila ven.
"Jsou přece v přesile!"
Alex neměl čas na dlouhé vysvětlování, protože se zrovna soustředil na přestřelku mezi ním a jedním z útočníků. Jakmile svého protivníka zabil dobře mířenou střelou, obrátil se zpět k Sáře.
"Já vím, že jich je mnoho."
Řekl
"Dlouho tohle bez cizí pomoci nevydržíme! Říkal jsem ti přece, že nemáme na výběr! Jdi, vezmi Emmu a utečte co nejdál odtud. Udělej to ne kvůli sobě nebo mě, ale hlavně kvůli naší dceři! Bude to nejlepší pro nás pro všechny."
"Dobře tedy"
Vzlykla
"Ale slib mi prosím jedno, viď že se nenecháš zabít? Slib mi, že zůstaneš na živu Alexi! Slib mi to"
Alex se k ní nenaklonil přes otevřené dveře, ale ihned musel prudce ucuknout hlavou před kulkou, která mu málem olízla obličej.
"Slibuji."
Přikývnul
"Nikdo z nás dnes večer nepřijde o život. Ty, já, ani Emma. Ale pokud už bychom se neviděli, jedno bych ti chtěl říct - vždycky jsem tě miloval…"
Přiskočil k ní a políbil ji. Sára se při tom rozplakala ještě víc.
"Taky tě miluji, ale zbytečně to děláš ještě horší, než to je. Ty ani nevíš, jak hrozné by pro mě bylo, kdybych o tebe přišla!"
"Sáro, už musíš jít!!"
Pobízel jí stále naléhavě Alex a vyměnil si zásobník u pistole.
"Už jsou skoro na verandě! Dlouho už je tu neudržím! Utečte zadem a schovejte se u sousedů! Pochopí to. Měli by. Kdyby ne, později se jim osobně omluvím za rušení nočního klidu, pokud vám to zachrání život! Přijdu tam za tebou, věř mi"
A po těchto slovech se ještě jednou spěšně rozloučili
Sára pospíchala do dětského pokoje pro Emmu. Oči měla od slz tak vlhké, že přes ně skoro ani neviděla na cestu. V uších jí zvonily tlumené výstřely odněkud z venku, ale snažila se je nevnímat. Několikrát se jí podařilo zakopnout o vlastní nohu nebo o schod, když běžela do patra. Schody brala po třech, když se konečně dostala až na chodbu a hledala dveře od ložnice. Na neštěstí se nacházely až úplně na konci asi pět metrů dlouhé chodby. Byly pootevřené a touto drobnou škvírou proudilo dovnitř pár slabých paprsků světla z lustru u stropu. Na nic už víc nečekala, otřela si slzy a vběhla dovnitř.
Emma se choulila do klubíčka v rožku své dětské postýlky a tiše plakala
"mami, já se tady moc bojím"
Promluvila potichoučku její dcera a ustrašeně se na ni zahleděla svýma velkýma očima. Sáře při tom pohledu pokleslo srdce ještě níž. Ohnula se pro ni a jemně jí pohladila po vláskách
"to bude dobrý zlato"
Utěšoval ji, ačkoli ve skutečnosti velmi dobře věděla, že to a dala jí pusu na čelo
"všichni se tady bojíme"
A po těchto slovech ji vyzvala do náruče a zamířila k nejbližšímu oknu.
"Kam to jdeme, mami?"
Sára v tuto chvíli nevěděla, jak jí má odpovědět.
"Nikam beruško"
Zalhala, čistě pro dobro své tříleté dcerky
"Jen se půjdeme trošku projít."
Dlaní jí utřela uplakané oči, poté otevřela okno dokořán a protáhla se na balkón, kde seběhla kluzké schody dolů a schovala se za roh. Z úzkostí sledovala černé postavy, jak se hrnou přes verandu k nim domu. Mezitím se ozvaly ještě další výstřely. Alex po chvíli také opustil kuchyň a ztratil se jim z dohledu.
Útočníků bylo celkem 9. Dva už byli díky Alexovi dávno mrtví, další dva prozatím hlídali před domem, takže do střelami poničené místnosti jich proniklo pět.
"Kde je? Kam sak*a zmizel!"
křikl ten hlavní z nich svých lidí s očividnou nelibostí, že se jim ho stále ještě nepodařilo dopadnout.
"Přiveďte mi je živé nebo mrtvé, ale chci je! Nesmí nám uniknout, takže nikoho nešetřete! Jasné?"
"Jasné!"
Přikývlo všech pět téměř jednomyslně"
"Dobře, takže vy tři za ním a zbytek se mnou!"
Zavelel a celá skupina se rázem rozdělila.
Alex se po pár vteřinách usilovného běhu dostal až na půdu a zamkl za sebou ne příliš silné dřevěné dveře. Věděl, že na to, co se právě chystá udělat, má jen několik málo okamžiků do té doby, než ho tu objeví. Vytáhl z kapsy mobil a roztřesenými prsty od stresu vytočil číslo a netrpělivě přecházel po místnosti.
"dělej…rychle…"
Ale z telefonu se neozývalo nic jiného, než ten otravný zvuk; tůt tůt.
"No tak Jerry, vezmi to!"
Ale vypadalo to jako věčnost, než se z reproduktoru konečně ozval ospalý hlas Alexova kamaráda.
"Halo? Alexi, nevíš kolik je hodin? Doufám, že k tomu máš hodně dobrý důvod, budit mě v o půl třetí ráno a…"
"Jerry, potřebuju nutně pomoct!!"
Vyhrkl a ani se neobtěžoval čekat, než Jerry dokončí svoji větu.
"….co, děje se něc..?"
"mojí rodině jde o život, našli nás! Nemám čas tu s tebou dál mluvit. Na nic se mě neptej, musíš sem okamžitě přijet a zavolej šéfovi, ať sem taky někoho pošle!
"Počkej!"
Jerryho hlas zněl teď mnohem energičtěji, než před tím
"Kde jste?"
Alex si s ním ještě vyměnil několik potřebných informací
"Dobře"
Řekl nakonec
"Vydrž! Do deseti minut jsem tam! Zatím jim ukaž, kdo je to Alex Lambert!"
Alex se musel nuceně zasmát, přestože mu na té skutečnosti nic moc vtipného nepřipadalo. Ukončil hovor, když v tom něco prudce narazilo do dveří, až se zachvěly v pantech. Alex leknutím nadskočil a upustil mobil na zem. Věděl, že nemá času nazbyt, takže zvedat se pro něj by mu jen ukradlo drahocenné vteřiny. Odkopl jej kamsi do rohu a unikl střešním oknem. Ozvala se rána. Dveře se pod tíhou silných úderů zvenčí prolomily a jen co zmizel, na půdu vtrhli tři muži s černými maskami nataženými přes obličej.
"Za ním!"
Zvolal, když spatřila otevřené okno, které Alex ve spěchu už nestihl zavřít a vyhoupl se do něj. Ten však v tu chvíli využil jeho nevýhody zaneprázdnění obou rukou a prudkým úderem nohou do jeho nechráněného břicha jej srazil na podlahu, čímž pro sebe získal další čas.
Bouře se ještě více přiblížila. Přívalový déšť padal z nebe obrovskou rychlostí a hlasitě bušil do všeho kolem. Jeho obrovské kapky při odrazu odlétly skoro půl metru vysoko a dál se tříštily všemi směry. V mnoha chvílích nebylo kromě burácejících hromů a výstřelů slyšet nic jiného Obloha byla zatažená a kromě matného světla z pouličních lamp a častých blesků, křižujících nad městem, panovala tma. Tohle vše umožňovalo Alexovi alespoň trochu vidět. Schovával se za komínem a v duchu doufal, že se Sáře s Emmou podařilo dostat se do bezpečí.
Brzy se tu objevili i pronásledovatelé a zmateně se rozhlíželi dokola. Alex využil momentu překvapení, vykoukl ze své skrýše a několikrát stiskl spoušť a vyslal bleskovou střelu směrem k nim.
Hlasitý výkřik na moment přehlušil vše okolo. Muž se chytil za lýtko, ze kterého mu řinula krev; zásah! Ve své nepozornosti mu po mokré střeše podklouzla noha. Zavrávoral a v marné snaze nabrat zpátky rovnováhu se zřítil se dolů na tvrdou dlažbu a bylo po něm.
"Né!"
Vykřikla Sára v domnění, že se jedná o jejího manžela. Ucítila, jako by jí na skrz srdcem projel ostrý nůž.
"Emmo, miláčku. Zůstaň na chvíli tady a nikam nechoď! Já se hned vrátím!"
A bez dalšího zahálení se rozběhla k bezvládnému tělu.
"Mami, kam to jdeš?"
A rozběhla se za Sárou. Když však o několik vteřin později oblohu rozjasnil další blesk, s úlevou zjistila, že je to někdo cizí. Další muž v masce. Z hlavy mu vytékala krev, která se rozpouštěla v rozsáhlých kalužinách vody všude kolem. Sára trhla hlavou zpět a rozhlížela se po své dcerce. Nikde nebyla k nalezení
"Emmo?"
Zvolala do tmy, ale nedostávala se jí žádná odpověď
"Emmi, kde jsi? Ozvi se mi!"
Sára propadla zoufalství, při vědomí, že by přišla o vlastní dceru. Odněkud ze tmy zaslechla čísi kroky. Sára rázem zbystřila, vytáhla zbraň a pomalu se otáčela dokola na jednom místě.
"Kdo je to?"
Ptala se a stále nepřestávala být v pozoru
"Alexi, jsi to ty?"
Ze stínu za ní se náhle vynořila temná postava. Rána prorazila déšť a kulka se rozletěla k nic netušící ženě a minula ji jen o pár centimetrů zprava. Sára netušila, že chybělo málo a přišla by o život. Než si však stačila uvědomit, co se to děje, protivník vystřelil znovu a tentokrát jí kulka zasáhla pravou paži. Žena bolestivě vykřikla. Pevně si přitiskla ruku k ráně a dlaň se jí téměř okamžitě zbarvila rudou krví. Zbraň jí upadla na zem, a jakmile se ji snažil sebrat, postava se přiblížila. Nedokázala ji udržet mezi prsty, jen ji křečovitě svírala v prstech prvé ruky, která se tak třásla, že ji po chvíli opět vypadla. Ve strachu o vlastní život zpanikařila a dala se jednoduše na útěk. Útočník se však rozběhl za ní, avšak při běhu se nepokoušel vystřelit. Možná si chtěl její smrt vychutnat po svém.
Sára utíkala kolem zdi a nakonec se jí podařilo dostat se do domu zadními dveřmi, protože předek byl ještě stále dobře střežený. V kuchyni popadla utěrku a zranění si s ní pevně utáhla, aby tak alespoň mírně zpomalila prudký tok krve. Ani ne po deseti vteřinách se dveře rozlétly a dovnitř se vyřítil maskovaný muž, který ji předtím postřelil a pokusil se Sáru na místě zsstřelit. Té se však povedlo velice rychle zareagovat a překvapeného muže přetáhla židlí po hlavě, až ztratil vědomí. Přepadl přes stůl a skončil s opuchlou nafialovělou modřinou na podlaze. Snažila se co nejlépe využít chvíli, co zůstane v bezvědomí, ohnula se pro jeho pistoli, a když se muž konečně začal probouzet, ještě stačila zmizet na verandě.
Déšť stále sílil, až se zdálo, jako by se protrhly mračna a voda se na zem valila v nelidském množství. Na ulici a kolem domu se už na sebe vršily slušné vrstvy kalužin, které se stále zvětšovali. Ohlédla se a z posledních sil, které jí v ruce ještě zůstávaly, pozvedla svou zbraň a vystřelila. K jejímu štěstí jej zasáhla přímo do čela, hned vedle boule od nárazu do dřeva. Muž s černou maskou se tak zhroutil přímo ve dveřích a Sára se tak mohla znovu vydat hledat svou dceru.
"maminko!"
uslyšela se pisklavý hlásek pár kroků odtud. Emma seděla skrčená pod nízkým oknem a plakala strachem. Jakmile ji v záblesku světla Sára spatřila, okamžitě se rozeběhla k ní a přitiskla ji k sobě.
"Emmo, zlatíčko. Tolik jsem se o tebe bála!"
A alespoň stokrát jí políbila na její růžové tvářičky.
" Už tě nikdy nenechám takto samotnou. Pojď, vezmu tě odtud pryč, do sucha"
Znovu ji vzala do náruče, když tu ucítila, jak jí někdo přitisknul pistoli přímo k hlavě a poté uslyšela jízlivý mužský smích.
"Haha! Rozluč se se životem baby!"
Ozval se silný výstřel a nepřítel padl mrtev k zemi. Sára se překvapeně otočila, když v tom uviděla Alexe, jak stojí necelé dva metry od ní. Byl celý promočený, stejně jako ona, až se jeho tmavé vlasy spadaly do tváře.
"Alexi!"
Zvolala a z očí jí opět vytryskly nové slzy.
"To jsem tak ráda, že tě zase vidím!"
Společně s Emmou se rozběhly k němu a navzájem se objali.
"Sáro, říkal jsem ti přece, že se máte dostat do bezpečí!"
Řekl s náznakem zoufalosti ve svém hlase a ještě více zesílil sevření.
"Nezlob se, ale nešlo to!"
Vzlykala Sára a přitom hladila jejich dceru po vláskách. Emma se zdála vystrašená k smrti.
"Chápu to"
Přikývnul a ohlédl se kolem sebe, jestli jsou v tuto chvíli úplně sami a náhodou se na ně někdo nechystá zaútočit ze zadu. Potom bez meškání pokračoval dál.
"Ale utečte odtud hned, jak to jen bude možné. Už si ani nepamatuji, kolik jsem jich vlastně zavil, ale to teď stejně není důležité. Volal jsem Jerrymu a ten uvědomí Adama a ostatní. Už tu dávno měli být, dost mě to znepokojuje!"
Sklonil se k Emmě a dal jí pusu na čelo.
"Poslouchej maminku ano?"
"Dej na sebe pozor Alexi!"
Popřála mu.
"vy taky…"
Vyprostil se z objetí a běžel zpátky k domu. Věděl, že někdo je určitě uvnitř a toužil jej překvapit, aby se tak mohl dostat lehce do výhody. Už jich nezbývalo mnoho, nesmělo! Bezmyšlenkovitě vtrhnul dovnitř a začal střílet na všechny stany nehledě na to, koho trefí. Uvnitř byli tři. Jednoho kulka zasáhla do hrudi a bylo na místě po něm, takže ze sebe nestačil vydat ani výkřik. Zbylí dva se mezitím připravili a zasypali Alexe hustou sprškou střel. Ten neváhal, převrhnul stůl a ukryl se za něj. Dost ho znepokojilo, když rány do desky od stolu v jednu chvíli docela utichly, ale neodvažoval se zjistit, co za tím stojí. Kdyby totiž vystrčil hlavu v ten nesprávný okamžik, útočníci by si na něj mohli počkat a zasadit mu osudovou ránu. Jakmile uslyšel, jak ve spěchu opouštějí místnost, došlo mu, že mužům nejspíš došli náboje a raději se dali na útěk, než je sprovodí ze světa. Odhodil kus nábytku před sebou a vydal se je pronásledovat. Dlouho se nerozmýšlel a vyběhl za nimi zpět ven do deště. Rozhlížel se po nich a v hlavě nemohl přijít na kloub tomu, kam se tak rychle vytratili. Viditelnost byla téměř mizivá, ale i tak ke svému zděšení zahlédl postavy, jak se k němu blíží ze všech stran. Uzavírali kolem něj úzký kruh, až ho obklíčili docela a ten hlavní z nich si sundal masku.
"Alexi Lamberte, tak se setkáváme znovu"
Zle se zašklebil
"Jen škoda, že už naposledy. Pomsta bývá nejsladší na konec…"
Zablýsklo se a Alex mu pohlédl do obličeje. Muž pomalu natáhl ruku se zbraní dopředu a očividně si svoji chvíli užíval.
"rozluč se…"
A líně stiskl spoušť. Kulka vylétla, rozrážela déšť před sebou a během několik setin zasáhla Alexe blízko k srdci. Ten se bezvládně svalil na zem.
"Tak to bychom měli."
Zamumlal si pro sebe muž a znovu si natáhl masku. Potom se obrátil ke zbytku svých lidí
"Jdeme!"
Rozkázal a celá skupinka se rozutekla.
Sára chtěla vykřiknout, ale slova se jí zarazila na půlce cesty. Byla by se prozradila a upozornila na sebe. Jakmile postavy, co obklopovaly jejího muže, zmizeli, na nic víc už nečekala a rozběhla se přímo k němu. Poklekla vedle něj a zvedla si jeho hlavu na svůj klín. Alex se na ni úzkostlivě zadíval
"Alexi!..co co ti to"
"Sáro"
Přerušil ji
"musíš..musíš se postarat o naši dceru! Já už tady dlouho nebudu.."
Sářiny oči se zaplnily slzami
"Ne, Alexi, tohle neříkej!!"
"Sáro…ne, muselo to takhle skončit"
Pokračoval a také mu ukápla slza
"Ještě…než odejdu, bych ti chtěl něco říct…Miluji tě.."
Zašeptal a po těchto slovech pomalu přivíral oči.
"Alexi…prober se!"
Volala ještě Sára se slzami tekoucími po tvářích. Nešlo zadržovat ten smutek, který se v ní hromadil
"…Prosím, neumírej mi!.prosím…"
 

3 people judged this article.

Comments

1 Anne Anne | Web | 18. april 2012 at 20:45 | React

Néééé neumírej!!! :D

2 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 3. june 2012 at 18:44 | React

Ahoj. Dovoluji si ti oznámit, že tvá povídka Mé druhé já byla nominována do projektu Povídka mého srdce. Tímto si vyžaduji tvůj souhlas k její účasti.
NikaRoovy

I ty můžeš nominovat své oblíbené povídky! Více viz můj blog.

3 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 12:48 | React

Ty vady! O_O
Já věděla, že si mám tuhle povídku nechat na dobu, kdy nikdo nebude doma a budu mít klid na čtení! A ... WOW, WOW, WOW!!!!
Už v prvních vět jsem věděla, že mě tahle povídka sejme jako uragán.
V hlavě se mi honí otázky typu: Co se sakta děje? Kdo jsou ti parchanti, co zabili Alexe? Zabili ho vůbec, nebo to je jenom finta od autorky?
Dokážeš svou povídkou (nebo románem, jak vidím 20.kapitolu) přinutit k přemýšlení nad tím, co se bude dít dál, jak se postavy zachovájí a čtenáři nezbývá nic jiného, než uvažovat, přemýšlet a modlit se, aby vše dopadlo tak, jak by chtěl. Já osobně bych chtěla, aby Alex nezemřel. I za jednu kapitolu mi je sympatický a je mi ho líto.
"Já už tady dlouho nebudu..." Dokonalá věta k tý situaci, jaká tam nastala! Vě většině případů se mi moc nelíbí, když autor píše ve třetí osobě. Tady mi to VŮBEC nevadí. Podle mě je první osoba lepší proto, že lépe dokáže lépe vtáhnout do děje. Ty si mi tuhle domněnku právě vymazala z hlavy, protože číst to je jasko pustit si film. Nádhera!!
PS: No s tou další kapitolou je úžasný! Mám chuť si něco podobného taky zařídit, jenomže se mi nechce krást ti nápady.
PSS: Jedu dál.
PSSSS Omlouvám se za ty bláboly, musela jsem se vyjádřit.
PSSSSS: Drahé V. teď už se mě nezbavíš! :-D

4 Beatrix Beatrix | Email | Web | 14. august 2012 at 14:36 | React

Tak to bol teda akčný začiatok! :) Dobré, napínavé, vcelku sa mi to páčilo.
Akurát ma strašne rozčuľovala Sára, že nemyslela v prvom rade na svoje dieťa. Veď Alexovi nemohla pomôcť, tak mala proste odísť.
A ich prvá rozlúčka mi pripadala trochu pridlhá (keď ju Alex presviedčal, že má s dcérou ujsť) na takú háklivú chvíľu.

Inak fajn, namotala si ma, ak budem mať čas, budem čítať ďalej a ešte sa ozvem. :)

5 Vera Vera | Web | 14. august 2012 at 15:40 | React

[4]: Děkuji za kritiku :)
Je pravda, že tento problém jsem poněkud zanedbala a uvědomuji si, že by se tak normální máma v realitě asi nezachovala :)
V blízké době plánuji tuhle povídku trošku upravit, jednoduše se zbavit podobných nedostatků, na jaké mi poukazují kritici a podobně, aby to bylo (snad) lepší :)

6 Faint Faint | Web | 14. october 2012 at 13:08 | React

Pani uz dlho som sa chystala na tuto poviedku a musim povedat ze to bol zazitok. Som zvedava co z toho bude :-)

7 Lady unimportant Lady unimportant | 30. august 2013 at 14:28 | React

WOW Veru :) jako vždycky dokonale totálně úžasný. Umíš psát tak skvěle ,že se od toho nejde ani odtrhnout :) a vidím celí děj úplně před sebou.
Myslím ,že píšeš stejně dobře jako třeba Veronika Roth, nebo Suzanne Collins a další.. (néli líp =) )tvoje příběhy a zápletky jsou stejně nápadité a skvělé. :) Jestli někdy něco vydáš tak vyděláš miliony :D :) Tak pak třeba někam zajdem né? :DD
Pořád piš a měj se skvěle. :)
Your Lady unimportant

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement