.


Mé druhé Já - 10-1/3

20. april 2012 at 17:01 | V |  Mé druhé já


Chapter X - part one

Stáli opodál, na asfaltové silnici před domem a něco si mezi sebou tlumeně povídali. Noc právě vstoupila do své největší síly, což dokazovalo dvanáct úderů do kostelního zvonu, který právě oznamoval půlnoc. Ulice byla dokonale prázdná, bez života. Klid, v panujícím bezvětří se nikde nehnul ani lísteček, jen ta skupinka. Ve vzduchu se vznášela atmosféra nepopsatelného děsu, jako kdyby se v následujících minutách mělo odehrát něco zlého.
Byla zde taky. Nepřišla, prostě se tu jen tak náhodou objevila, jako kdyby se připojila do již rozehrané multiplayer hry a byla teď její součástí jako každý jiný, který se sem připojil.

Pozorovala dění ve skupince, hlasy, které k ní doléhaly, ale nerozuměla jejich slovům, jako kdyby mezi sebou mluvila v jiném jazyce.
Něco uvnitř se v ní zvrtlo a donutilo její nohy k pohybu směrem dopředu, snad aby tím mohla lépe zjistit, o čem si povídají a z jakého důvodu si ke své konverzaci vybrali právě toto místo. Jak kdyby její mozek, ani nepřipouštěl otázku - co když si jí všimnou? Zatím na ni však skupinka nijak nereagovala a nevěnoval jí sebemenší pozornost, což bylo divné už samo o sobě.
Stále se přibližovala, našlapovala nejtišeji, jak jen to dovedla, takže byly její kroky neslyšitelné, jako kdyby se z ní na moment stala bytost s kočičími schopnostmi. Takové absurdní myšlence se dá jen stěží uvěřit, aniž by se vám v hlavě neproháněly stovky dalších pochybností.
Netrvalo dlouho a došla až těsně k nim. Stačilo jen natáhnout ruku…, ale postavy se stále chovaly tak, jako kdyby tu vůbec nebyla nebo jen stále nezaznamenaly její přítomnost. Sama tomu pořádně nedokázala uvěřit, jak je možné, že ji ještě některý z nich neokřikl, ať si hledí svého a raději odtud rychle nezmizí, pokud nechce poznat, jak chutná odhalení odposlechu cizího rozhovoru.
Obešla tedy celé shromáždění do kolečka, ale stále nikdo u žádného z nich nezaznamenala nějak zvýšenou aktivitu na společnost někoho cizího. Cítila se dost divně, stála přímo za nimi a stejně nedokázala nachytit ani jediné srozumitelné slovo z jejich rozhovoru. Promluvila na ně, ale jako by ji vůbec neslyšeli, vztáhla ruku před sebe a lehce se konečky prstů dotkla ramene jedné z náhodně vybraných osob, ale jako by ji ani necítil! Její ruka projela tělem, jako by byla jenom kus ničeho…
S leknutím uskočila o několik stop dozadu a důkladněji si prohlížela svoji paži. Až teď si všimla, že je celá průhledná a v měsíčním světle se nádherně třpytí. Vykřikla, protože jí toto překvapivé zjištění nad míru vyděsilo, ale žádná reakce u skupinky, ji ještě potvrdila myšlenku, ve kterou doufala nejméně.
Jsem vůbec skutečná?
Zeptala se sama sebe při pohledu na své tělo lehké jako vánek.
Jako by ze mě někdo vysál tělesnou schránku a z neznámých důvodů mě ponechal tady? Co se mi to vlastně stalo a co proč jsem tady? Co tu dělám?! Neměla bych být mrtvá? A jak bych mohla být mrtvá, když jsem neumřela? Tedy snad, nepamatuji se…
Její oči nyní směřovalas k nebi. Bylo plné hvězd, které jen váhavě svítily tmou, možná ze strachu z černých mračen na obzoru, které se k nim valily nesmírnou rychlostí a pohlcovaly je do sebe. Zdálo se, že se přibližují čím dál rychleji, když v tom se ozval hrom a díky němu se Emma dokázala vrátit zpátky k sobě. Co nevidět se strhne pořádná bouře…
Ze zvědavosti se rozběhla k domu, který se vzhledově nijak nelišil od těch ostatních, kterých byla ulice plná po obou svých stranách. Nevěděla, proč to dělá, ale něco v hlavě jí stále napovídalo, že by tam z neznámého důvodu jít měla a navíc jí byl docela povědomý, jenže to ostatní jí vůbec nic neříkalo. Vedl k němu dlaždicový chodník bez plotu rovnou ze silnice a po obou jeho stranách rostl pečlivě udržovaný trávník. Stále nechápala, co nebo proč tu má být, alespoň do té doby, než první blesk osvítil oblohu a Emma spatřila na jeho bílé fasádě zavěšené číslo!...14
Skupinka se začala rozcházet, možná jen nechtěly zmoknout anebo měli v plánu něco zcela jiného a jen čekaly na vhodnou příležitost. Jejím úmyslům Emma nerozuměla, momentálně byla duch, co ona může vědět o jejich myšlenkách? Jenže podle jejich kroků si uvědomila, že míří přímo k domu, v jehož oknech se jako jediných ještě svítilo - k ní…a jakmile se přiblížili o něco víc a pozorněji si je prohlédla, nemohla si nevšimnout, že každý z nich svírá v ruce zbraň. S tímto zjištěním se ulekla ještě víc!
Musím je zastavit, než se stane něco hodně špatného! Nebudu tady jen tak bezmocně přihlížet a čekat, jak si ten sen pohrává se mnou samotnou! Třeba jsem dostala příležitost, to změnit! To proto mě sem moje podvědomí převtělilo! Ale neměla bych potom, když se to celé odehrává v mé hlavě, držet nad vším kontrolu?
Pokusila se představit si největší šílenost, která jí v dané chvíli napadla, ale bez výsledků. Sen nejspíš chtěl z neznámého důvodu zachovat sled událostí tak, jak tomu bylo i předtím.
Tahle cesta se mi tedy uzavírá! Proč nemůžu nijak zasáhnout!? Já to nechci prožívat znovu bez naděje, že bych tomu mohla nějak zabránit? Co se má stát, NESTANE se! Nevím sice jak, ale musím se pokusit…musím!
Nadechla se, zavřela při tom oči a prošla zdí, kterou vešla do domu. Ocitla se v tmavé místnosti, netušila v jaké částí domu a rozsvítit si nemohla, jelikož by její prsty vypínačem prošly stejně dobře, jako právě teď přes půlmetrovou stěnu. Podle všeho musela být na nějaké chodbě. Znovu uslyšela nějaké zvuky, ale ani tentokrát jim nedokázala porozumět. Jak šla chodbou, hlasy se začínaly nabírat na intenzitě, až když prošla obloukem ve zdi, který zde byl místo dveří, dostala se do prostorné místnosti, odkud pocházely zvuky i veškeré světlo. Šlo o obývací pokoj propojený s kuchyní, které mezi sebou oddělovala pouze kuchyňská linka. Za ní stála hnědovlasá žena, která přejížděla kostkovanou utěrkou po její desce a dokončovala tak poslední úklid. Jakmile byla s prací hotová, popošla doprostřed místnosti, kde se posadila na prostornou sedačku vedle svého manžela a společně se dívaly na nějaký film. Občas mezi sebou prohodily pár slov nebo se na sebe jen lehce usmáli, ale ani jeden si ji opět nevšímal, ani o ni nejevil sebemenší zájem. Nemohl, když nevěděli, že je s nimi i někdo třetí.
Haló, jde vám o život!"
Zvolala na ně, ale její slova se rázem rozplynula dočista do ztracena.
"Musíte zmizet! Slyšíte mě?"
Křikla na ně z plných plic, ze zoufalosti ze svého věčného neúspěchu. Stoupla si před televizi a začala na ně mávat rukama, ve snaze upoutat na sebe alespoň nepatrný zlomek z jejich pozornosti.
"já jsem tady! Poslouchejte mě, prosím! Musí tu být přece způsob, jak vás varovat!"
Emma už nevěděla, co si má počít. Poodstoupila kousek stranou a sledovala je z dálky.
"Slyší mě tady vůbec někdo?..."
Při dokončení této věty, se jí z očí valily proudy slz. Bylo jí jich líto, ačkoli to byla jenom představa, utvořená v její hlavě a pravděpodobnost, že by šlo o skutečné osoby, jednoduše neexistovala. Netušila, že i duchové mohou plakat, ale teď se o tom přesvědčila sama na vlastní kůži.
Musela odvrátit hlavu jiným směrem, protože by už dál nesnesla pohled ně. Vypadaly tak šťastně, jako by ani jeden z nich netušil, že se jim oběma v několika málo vteřinách změní život k nepoznání…
Na okně, jehož sklo oddělovalo pokoj od zahrady, se začaly objevovat první kapky, stékající po hladké ploše dolů, podobně jako slzy po Eminých tvářích. Tak moc by jim chtěla pomoci, přestože je to ve všech ohledech dočista nemožné…

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 14:25 | React

A sakra... ty jsi mistr strachu, to ti povím. Vyprávíš to tak... úžasně, ač se mi tají dech a já se bojím každé další věty. Je to docela děsivý, když najednou zjistí, že je duch, ale nemůže nic udělat.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement