.


Mé druhé Já - 10-2/3

20. april 2012 at 17:03 | V |  Mé druhé já


Chapter X - second part


Za oknem se něco mihlo. Zpozorněla a popošla blíže a hleděla skrze něj ven do tmy. Přes stále hromadící se kapky na skle toho nebylo mnoho vidět. Buď to byl jen přelud anebo některá z těch postav venku, se kterými se před malou chvílí setkala. Srdce se jí ze samého strachu div nezbláznilo, přestože v sobě, ve svém nitru, necítila život. Jen mrazivý nádech smrti, která si za několik málo minut vybere svoji oběť.

Odkdy bývají sny tak neskutečně živé? Jak to, že cítím bolest jiných, jako by to byla moje vlastní? Empatie je někdy dobrá věc, ale je možné, aby se projevovala až takovýmhle způsobem?
Vzpomněla si, že z Kuchyně vedou dveře ne boční stanu domu, kde měl podle všeho celý útok započít. Bez větších problému se jí podařilo jimi projít na malou zastřešenou verandu s nevysokým zábradlím a ze které sestupovalo několik kamenných schodů na chodníček, vedoucí do čtverce kolem dokola celého domu.
Zvedal se vítr a opíral se do okrasných stromků rostoucích v zahradě, div jim neupadly všechny listy. Mračna se nebezpečně přibližovala a sem obloha osvítila světlem vzdáleného blesku. Bouře se pomalu stahovala nad město, jen po těch venku ani stopy. Slyšela jen jemný šum deště, spadajícího na zem.
Možná, že se to tentokrát stane jinak, možná…
Pomyslela si, stále však nepřestávala odkládat možnost, že je to celé jen "ticho před bouří", která se může nečekaně projevit prakticky kdykoli. Udeří v době, kdy se to od ní bude čekat nejméně…
S jistou tíhou neklidu se i přesto odhodlala vrátit zpátky do místnosti, kde bylo na rozdíl odtud daleko větší teplo. Jakmile vstoupila zpátky do pokoje, opět se zadívala na spokojený pár a pokusila si utřít uplakané oči. Nikdy nemůže ovlivnit to, co se každou chvíli má stát, ať už by se snažila sebevíc. Osud ve snech obyčejně nejde změnit…
"Kdybyste jen věděli…"
Promluvila k nim, přestože si byla jistá, že si mluví jen sama pro sebe.
"kdybyste tak věděli, co vás čeká"
Vzdychla
"Kdybyste…"
Svou větu však nedokončila, protože ticho znenadání probodl výstřel. Kulka si dovnitř prorazila cestu prostorným oknem ve zdi, projela skrz Emmu a prosvištěla jen několik centimetrů od Sářiny hlavy, než se konečně zabodla na do zdi na zadní straně místnosti.
Emma byla v šoku, urychleně sklopila pohled ke svému břichu, kudy jí střela prolétla a nestačila se divit sama sobě. Úzká průhledná díra vedoucí skrz její tělo se začala rychle zacelovat, až po ní nezbyly ani památky. Je téměř pravidlem, že ducha nelze zabýt, ale ona nebyla po smrti, ale je docela možné, že je pro okolní svět pouze neviditelná, to proto si v tuto chvíli připadá, jako duch. Uvnitř se však cítila až neobyčejně živě.
"K zemi!"
Křiknul v mžiku muž a strčil do Sáry zrovna ve chvíli, kdy nad její hlavou prolétla střela a minimálně dvě další následovaly po ní.
Alex neváhal, doplazil se ke skříňce a vytáhl si ze šuplíku zbraň, zrovna když někdo z venku vyrazil dveře do kuchyně, které málem vypadly z pantů a do místnosti se vyřítily dvě zamaskované postavy s černou kuklou přes obličej.
Několik dobře mířených výstřelů z Alexovy zbraně je však donutilo se stáhnout, avšak ještě předtím se pokusily opětovat palbu.
"rychle Sáro, vezmi Emmu a utíkejte se schovat do bezpečí!"
Otočil se na svoji ženu, prozatím schovanou pod nízkým stolkem v obývacím pokoji a rozběhl se k vylomeným dveřím, kde se na moment schoval za stěnu a potom se krátce vyklonil ven a střílel, než byl donucen uhnout před vlnou kulek, které k němu dolétaly jako divoký roj včel.
"Ne Alexi, já tě neopustím!"
Ozvala se Sára, která očividně nechtěla zůstávat jen tak stranou.
"Za nic na světě tě tady v tom nenechám, slyšíš?"
To už se se svou zbraní v ruce připojila k obraně domu po boku svého muže.
Ze tmy se mezitím ozval čísi výkřik, to se Alexovi zřejmě podařilo některého z útočníků zasáhnout nebo v lepším případě úplně zneškodnit.
Všechno je to tak neskutečně přesné…jako stále se opakující smyčka událostí se stejným koncem a já jako bych do ní pronikala stále hlouběji a hlouběji, kde se dozvídám stále nové informace a podrobnější detaily, ale kdo stojí o to prožívat to celé znovu dokolečka každou noc?
" O mě tady přece vůbec nejde, Sáro! V prvé řadě se musíš postarat o dítě!"
Znovu se vyklonil ze dveří
"Není jiná možnost!"
Jejich slova se mi zarývají do paměti čím dál víc, že už bych dokázala odříkat nazpaměť celý rozhovor, aniž bych se jedinkrát spletla. Nechci už to dál sledovat, už nechci!"
Schovala si hlavu do dlaní a s pláčem vyběhla z místnosti zpátky do chodby, ze které stoupalo dřevěné schodiště vzhůru do patra. V tu chvíli si uvědomila, že v domě nejsou jenom tito dva lidí, ale i jejich malá holčička, která nese stejné jméno jako ona. Emma!
Ta o ničem neví…netuší, co se tu dnes v noci má hrozného stát. Spí a netuší, že její táta přijde o život. Neví nic…
Před očima se jí vybavil nový cíl - ložnice v prvním patře, proto neztrácela už ani minutu a bez meškání se tam vydala. Brala schody po třech, z dálky k ní doléhaly ztlumené výstřely z pistolí a konverzaci mezi Sárou a Alexem si živě přehrávala v myšlenkách, jako by tam byly již odjakživa.
Prosím, probuď se, probuď se už konečně! Já tady nechci už dál být, prosím!
Vysílala úzkostlivou prosbu do svého podvědomí, aby se mohla konečně odpojit ze snu a procitnout, jenže na její volání nikdo nereagoval, přestože si byla jistá, že ji jisto jistě slyší. Kdykoli se pokusila štípnout se do kůže, aby tak sama urychlila proces probouzení, prsty jí znovu jen prošly skrz ruku a nedovolily jí udělat nic, o co se celou dobu snažila. Připadalo jí to nad míru zvláštní, necítit svůj vlastní dotek na svém vlastním předloktí, necítit zhola nic, jen jakýsi ledový závan vzduchu, který přicházel vždy, kdy jí prsty projely jakoukoli částí těla.
Asi bych to neměla vzdávat! NE, nesmím teď odejít zrovna uprostřed! Nesmím to teď vzdát, tito to také nemohou udělat a to jim jde o holý život, já jsem tu jen navíc…Překonej svůj strach, Emmo! Vydrž…
V tu chvíli už byla docela nahoře nad schody a rozhlížela se kolem. Bylo to až neuvěřitelné, jak za těch několik vteřin, co strávila v běhu, toho stihlo v její mysli tolik odehrát. Příliš si toho nevšímala a už pomalejšími kroky vyrazila do ložnice, kterou díky zkušenostem z předchozích snů nebylo těžké najít.
Prošla pootevřenými dveřmi do pokoje, kde docela u zdi v malé postýlce se zábradlíčkem, sladce spala malá holčička. Dětská peřinka jí zasahovala až k hlavičce a její drobné načervenalé rtíky svíraly blažený úsměv.
Nejspíš se jí něco pěkného zdá…ne jako mě
Přistoupila blíž a naklonila se přes okraj postýlky a smutně sledovala spící dítě. Oči se jí znovu zalily slzami, při pomyšlení na hroznou pravdu. Otevřela ústa, snad chtěla něco říci, ale přitom ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Tohle se jí poslední dobou stávalo velice často, ale nikdy předtím to nebylo až tak silné. Jako by jí z hlavy najednou vymizely všechny hlásky, ze kterých by mohla poskládat alespoň jedinou jednoduchou větu.
Stála tam jen tak, stále s ústy dokořán a čekala. Na co? To sama nevěděla, ale pohled na holčičku jí do duše dodával jistou míru uklidnění.
Kdybych se tě tak mohla dotknout a alespoň si tě pohladit, pak bych možná…
Řekla si tichým hláskem a vztáhla ruku před sebe. Pomalu ji přibližovala k její drobounké hlavičce, než její prsty něžně spočinuly na jejích světlých vláskách, po kterých ji něžně hladila. Zvláštní, poprvé za celou tu dobu měla neodvratný pocit, že to není jen pouhá iluze, ale realita. Ona ji cítí! Nenašla v sobě žádný náznak ničeho, co by jí to vyvracelo a to ji začalo děsit. Než si tuto informaci však stačilo lépe projít hlavou, ucítila cizí dotek na své hlavě, jako by se ji pokoušela oslovit jakási jiná tajemná síla. Prudce se otočila, aby se přesvědčila, jestli za ní někdo stojí, ale nic. Ruku, kterou prozatím hladila dívku v postýlce, nyní odtáhla a přiložila si ji ke své vlastní hlavě, ale znovu nic, neviditelná ruka jakoby najednou zmizela do ztracena…
Asi tomu začínám rozumět čím dál méně. Proč se jí jako jediné smím dotknout? A jak je možné, že ten dotek cítím, jako kdyby to byl můj vlastní? Je mezi námi snad nějaké zvláštní spojení? Jak, když já jsem duch a ona ne? Tyto dvě něco si přece musí vzájemně odporovat! Ale ve snech se dá koneckonců věřit čemukoli…

 

1 person judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 7. may 2012 at 18:43 | React

čtu s úplně zatajeným dechem:)
není ti co vytknout, ale ani nemám na co se ptát:)
Popravdě se u mě asi začínají projevovat známky slabomyslnosti, když neumím napsat ani komentář, který by sis zasloužila:D tak se na mě nezlob, brzy se zase vrátím a budu číst dál:)

2 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 14:33 | React

Divný... ale líbí se mi představa, že mám před sebou takových kapitol a tam se to snad dozvím.
Je mi Alexe strašně líto, je to takový táta dobrák, byl... A je krutý, že jí ten sen pořád opakuješ, navíc za takových zvláštních událostí. Uf, jde se raději dál *náhodou četla komenář právě Lilly, už neví, u jaké kapitoly, kde bylo něco napsaný a ona je napnutá jako struna!*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement