.


Mé druhé Já - 10-3/3

20. april 2012 at 17:04 | V |  Mé druhé já


Chapter X - part 3


Natáhla po ní ruce, aby si ji mohla ještě naposledy pohladit a alespoň s někým cítit svůj dotek, když v tom se malá holčička probudila. Chvíli se na sebe jen tak dívaly, jejich oči se střetly na několik málo okamžiků, ve kterých měla Emma neodvratný pocit, že hledí dítěti přímo do duše, ale zároveň v ní nalézala své vlastní pocity a myšlenky. Holčička však, jako kdyby vycítila něčí přítomnost, se jen schoulila do klubíčka a tiše se rozplakala. A Emma jako by ve svém nitru plakala taky. Duši jí sevřela tvrdá schránka, která se každou uplynulou vteřinou stahovala k sobě a uzavírala ji uvnitř.
Nechápu to

To bylo jediné, na co se Emma v tuto chvíli zmohla.
Vím, že sny nejsou nic jiného, než nevypočitatelné slátaniny všeho možného, co se nám za život událo a co si do toho naše vlastní fantazie svévolně přimíchá, ale tohle už je moc i na mě! Je možné, že mě vidí? Slyší? Nebo i obojí dohromady? Já se v tom nevyznám…a ani neorientuju.
Do pokoje vtrhla Sára a běžela za svou plakající dcerou. Emmu její příchod, ačkoli by o něm správně měla vědět, nad míru překvapil, až sebou prudce trhla a doslova probodla pohledem dveře. Poodstoupila od postýlky, aby zbytečně nepřekážela. Přestože Sára by její tělo pravděpodobně ani nepocítila, ona sama v sobě vnímala vlivy okolních věcí až moc dobře, v podobě zvláštního tlaku, který jako by jí ve vteřině projel celou její osobou. Tak tomu bylo v případě, kdy procházela zdí, nebo když jí kulka prolétla tělem a jen tak minula Sářinu hlavu.
Je možné, že jsem jí v jistém smyslu zachránila život? Kdyby se moje přítomnost projevovala jen trochu jiným způsobem, střela by se stočila jinam a celý příběh by nabral dočista jiný konec. Potom by pravděpodobně zemřeli oba. Škoda jen, že Alexově smrti nemohu nijak zabránit.
Nedokázala přesně říci, jestli je procházením věcí příjemný nebo nepříjemný pocit. Nedalo se tomu totiž říkat dotek. Věděla o věcech kolem prakticky jen díky energii, které ze sebe vydávaly. Energii, která je pro normálního člověka nepocítitelná a kterou nelze změřit ani těmi nejmodernějšími přístroji.
Není to jen změť čehosi, co vystihuje spousty nic neříkajících vzorečků, se kterými si může leckterý fyzik lámat hlavu třeba padesát let a tejně nikdy nenajde odpověď. Život, asi největší dosud nevyřešená hádanka, se kterou se lidstvo potýká. Mohou mít miliony teorií o jeho vzniku, ale nikdy nebudou moci s jistotou dokázat, že zrovna to jejich tvrzení je to pravé…
Emma v několika okamžicích napadlo, že by se snad mohla přihlásit do kroužku filozofie, protože s takovouhle myšlenkou by se toho dalo ještě spousty udělat, ale ten nápad okamžitě zavrhala prakticky ve chvíli, kdy se objevil. Sice absolutně netušila, proč jí takové myšlenky přicházejí doslova samy od sebe, ale jedním si byla jistá dostatečně - v reálném světě by nad tím musela dumat hodiny a hodiny a zcela jistě by ji za tak dlouhou dobu nenapadl ani zlomek toho všeho, co se jí právě honilo v hlavě.
"Mami, já se bojím"
Holčička se klepala strachy a ještě víc e se stočila, což pro ni byl jistý způsob obrany, jak k sobě nepustit nikoho nepovolaného.
Když mluvila, Emma její slova vycházely z úst, aniž by je musela otevírat, což už vážně překročilo hranice jejího chápání a její hlavu zavalila další salva otázek, pod jejichž tíhou se jí div nepodlomily kolena.
Pak už existuje jenom jedna možnost, která i přes svou nekončící absurditu jako jediná sebou může přinést nejvíce řešení…
Emma se ještě naposledy nadechla, než svoji odpověď konečně dostala ze sebe.
Jsem to já…
Nechtělo se jí věřit, že už myslí i na takový druh šíleností, ale v jistém smyslu to pravda být musela.
Nechci, aby si moje podvědomí hrálo bez dovolení s mým Já. Moje mysl toho o mně ví možná ještě více ne ž já sama a to není dobré, ačkoli je to tak. Mohou to být informace, které se mi z dětství uchovaly kdesi hluboko uvnitř mozku a teď o sobě pomalu začínají dávat vědět a postupem času po letech vylézat na povrch. Možná, že to doopravdy ani nejsem já. Ta dívka nese moji podobu, moje jméno a dokonce i moje pocity! Jakou silnou představu dokážou sny vytvořit, jen z několika dávno zapomenutých vzpomínek, kdo jsem mohla být před 12 lety. Ty ostatní lidi ani neznám. Máma se přece jmenuje Emily. A tátovo jméno si už ani nepamatuji. Alex ani Sára mi nic konkrétního neříkají v a jména Sára ani Alex mi ve skutečnosti vůbec nic neříkají. Nepřekvapuje mě to a nevím, proč by mělo. Ani tohle místo mi není nijak zvlášť povědomé. Mé podvědomí si zřejmě vykresluje z nějakého důvodu a očividně mě chce naštvat tím, že si ho nechá pro sebe. Možná si tímto způsobem jen vysvětluji tátovu smrti, v té době mi podle mámy byly taky tři roky. Celé to tady je jen jedna velká a smyšlená lež! Ale proč cítím jejich bolest, když jsou mi ve skutečnosti cizí?
Jen letmo pozorovala, jak spolu holčička a Sára promlouvají, než ji vzala do náruče a přispěchala k oknu, které otočením kličky otevřela a posunutím skla vzhůru vytvořila otvor, dost velký na to, aby se jím dalo prolézt na balkón. Ještě zahlédla, jak za sebou Sářina ruka přibouchává sklo a mizí ve tmě.
Prošla dveřmi zpátky na chodbu, kde se málem srazila se dvěma maskovanými muži, hledajícími Alexe po domě. Ve snaze je alespoň nepatrně zdržet se vší rychlostí rozhodla rozeběhnout proti nim a zastavit je. Asi na desetinu milisekundy se jí to podařilo, ale jinak to mělo asi stejný účinek, jako když se snažíte holou rukou zastavit proud rozvodněné řeky. Emma špatně počítala s tím, že ji zeď naproti ní dokáže zastavit, ale ještě dříve, než si uvědomila, že je duch a že v jejím případě jí nic nestojí v cestě, už stála před domem a dva muže nechala daleko za sebou.
Stála v dešti, který za tou dobou neskutečně zesílil a dokonce i bouře nabila na své intenzitě. Blesky křižovaly oblohou a zanechávaly za sebou světelnou show. Krásnou, ale děsivou. Při každém záblesku se osvětlila prakticky celá plocha nebe, po kterém pluly těžké, černé mraky a do toho všeho burácely hromy, jako mocné údery na bicí.
Kapky jí stékaly po obličeji a smíchávaly se se slzami, tekoucími z jejich očí. Nebyla tu sama, kolem sebe spatřovala všechny, se kterými předtím měla tu čest potkat se ve hloučku na ulici. Jaké štěstí, že ji teď nikdo nevidí…
Něco se v ní v ten moment nečekaně zvrtlo. Náhle pocítila nepotlačitelné nutkání utéct, pryč od toho všeho a nikdy už se nevrátit! Počkat někde v klidu, než nastane konec a kdy jí konečně bude dovoleno se probudit a vymanit se z téhle zdrcující alternativní reality a nečekat, nečekat na souhlas nějaké vyšší bytosti, v tomto případě snu, který převzal kontrolu nad její schopností "odpojit se" a osekal jí veškerá práva ta, aby se cítila dokonale bezmocná.
Chce mě snad umučit tím, že to budu vidět celé znovu a znovu?
Zoufalostí se jí prolomily nervy, které jen s obtíže držela za hranicí sebekontroly, a chtělo se jí křičet. Šlo to zevnitř, dokonce ani to nedokázala ovládat.
Rozběhla se do deště, bylo jí jedno, kam běží, hlavně co nejdál od tohoto zpropadeného místa! Slyšela výstřely, a jakmile se za nimi otočila, spatřila Alexe na střeše, jak se snaží bránit se proti útočníkům, kteří na něj dorážejí. Kdosi ze sebe vydal výkřik a jedna z temných postav se zřítila z kluzké střechy dolů a dále následovalo nechutné křupnutí, to jak si dotyčný rozbil lepku.
Běžela pryč ulicí, neznámo kam. Zakopla o svou vlastní nohu a svalila se na zem, přičemž si škaredě odřela koleno. Ta bolest však byla až nepochopitelně skutečná a dokonce i únava začala ukazovat svoji stránku. Ležela na zádech uprostřed prázdné ulice a zírala do světla jedné z pouličních lamp, která byla postavená přímo nad ní, a v jistém smyslu ji to uklidňovalo. Náhle cítila, jako když se vznáší, přestože stále byla přilepená zády na mokrou zem. Tajemná síla ji pomalu unášela neznámo kam, světlo před očima se jí začalo pomalu rozplývat, jak jej pohlcovala temnota, přicházejí ze všech stran.
Teprve nyní dokázala otevřít oči…procitla.

 

1 person judged this article.

Comments

1 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 14:42 | React

Sakryš, konečně je vzhůru! Ani nechci vědět, co si bude chudák myslet, až se probudí. Nedivila bych se, kdyby se nějak psychicky zhroutila, nebo tak něco, protože je tohle je drsný. Mě stačí, když se mi něco zdá třeba třikrát a už jsem z toho na prášky. A ona... ah, asi mám novou osobnost, kterou uznávat!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement