.


Mé druhé Já - 11

20. april 2012 at 17:07 | V |  Mé druhé já


Chapter XI - part one


Ještě dlouho jí trvalo, než se dokázala sžít s realitou, že sen je konečně nenávratně pryč. Cítila, jak každá část jejího těla mnohonásobně zvětšila svoji hmotnost, tak, že sama sebe nedokázala zvednout z matrace a byla odkázána zůstat přilepená zády k posteli a čekat do té doby, dokud se jí zase nevrátí síly do končetin.
Neskutečně se jí točila hlava, jako kdyby právě prožívala kocovinu po hodně rušné párty a celý obraz před očima teď měla roztěkaný. Přivírala a zase otevírala víčka ve snaze srovnat si "tančící zdvojené předměty" pěkně na své původní místo, aby odlišila iluzi od pravé reality.

Čelo měla v jednom ohni, zaplavené horkým potem. Sáhla rukou na noční stolek, kde vytáhla ze sáčku papírový kapesníček, otřela si jej úplně do sucha a dál, jako by pro ni už tento kus ubrousku nebyl nijak důležitý, jej odhodila na zem do tmy někde vedle sebe.
Rukou opět natáhla ke stolečku, tentokrát, aby se podívala, kolik je hodin, jelikož za okny se zdála být ještě tma. Poslepu nahmatala šňůru od nabíječky, chvíli po ní sjížděla prstu dolů, když konečně narazila na chladný kus čehosi, napojeného na ni. Bez sebemenších problémů vytrhla mobil z napájení a stiskla náhodné tlačítko pro rozsvícení display.
"Cože, teprve půl 1?"
Nechápavě si protřela oči, jelikož nedokázala uvěřit skutečnosti, že spala sotva dvě hodiny, zatímco jí samotné to naopak připadalo, jako věčnost. Nezdálo se jí to. Telefon na rozdíl od kapesníčku položila jemně na horní dřevěnou desku u stolečku, zrovna když se na jeho digitálních hodinách vyměnila čísla 30 na 31.
Zjistila, že pod sebou cítí překvapivé mokro, podobně, jako když ve snu ležela na silnici s hezkou vrstvou vody. Připadalo jí to zvláštní, a proto si přiložila dlaň na záda, aby se přesvědčila, zda to není jen nějaký nesmyslný pocit, který v ní stále ještě přetrvává, ale když se sama sebe zezadu dotkla, zůstala jí na prstech zvláštní vlhkost, něco jako voda! Všechny možné myšlenky, ohledně nezvyklého propojení snů s realitou se však rozplynuly ve chvíli, co si Emma po několika vteřinách uvědomila, že je si nejspíš musela propotit záda. Ani jí to nepřekvapilo, vážně jí bylo nějak vedro. Ale aby toho nebylo málo, měla pocit, že jí něco nepříjemně štípe do lýtka, ale nedokázala určit jeho původ. Možná proto, že byla ještě z velké části poněkud rozespalá.
Když sama překonala svoji lenost a zvědavost zároveň a donutila se zohnout až k místu, odkud neznámá bolest vycházela, byla v šoku. Narazila totiž na slabou vrstvičku čehosi lepkavého, co se jí přilepovalo na prsty a zanechávaly na nich ten nepříjemný pocit, jako když někdo nešikovný pracuje s lepidlem a zamaže si od něj obě ruce tak, že jej už nedokáže ani správně zašroubovat, aniž by se na něj nelepily okolní věci po stole. Musela to být právě zasychající krev, jiné vysvětlení ji v tu chvíli nenapadlo, ale ta představa byla bohužel nevyhnutelná…
V tom snu…vzpomínám si…že jsem upadla na asfalt a pak…jsem si sedřela kůži…sice to není úplně na tom stejném místě, ale…vážně to bylo tak opravdové? Zní to…děsivě…
Emma se dlouze nadechla, potom se chytla ze zadu za hlavu a pomalu se pokusila narovnat a sednout si na kraj postele, snad aby neriskovala, že za několik vteřin znovu upadne do sevření spánku a musela přiznat, že další takovýhle sen by ji nejspíš dovedl přímo na psychiatrii. Tentokrát už by nad tím nemohla jen mávnout rukou a jít místo domů ke své nejlepší kamarádce a prokecat společně celé odpoledne o samých nedůležitých věcech, díky nimž alespoň na pár hodin mohla zapomenout na noční můry, které se jí dějí, jakmile zavře oči.
Ani se neobtěžovala rozsvítit lampičku, přestože ji to stálo pouze jediné natažení ruky směrem ke zdi a zmáčknout jediné obyčejné tlačítko. Vlastně celé by jí to nezabralo déle než okamžik, ale asi by jí díky náhlému přívalu světla hlava rozbolela ještě víc a ona si to raději netroufala riskovat.
Dvakrát silně zívla a ze všeho nejraději by se teď svalila na koberec na podlahu a znovu usnula, jak byla ze všeho unavená až na omdlení, ale věděla, že si to nesmí dovolit. Už hlavně kvůli sobě.
Několik minut jen tak zírala do prázdna, jak měla poslední dobou čím dál více ve zvyku a v hlavě se jí pro změnu nehodilo nic. Prázdno, podobně jako její výraz. Trhla hlavou a krátce se oklepala, jakmile zjistila, že tu už hezkou chvíli sedí jako tělo bez duše, která se vznáší někde ve vesmírných dálkách a nemůže najít cestu domů. Byla mimo i teď, to nepopírala, dokonce si byla jistá, že mohla klidně skládat přísahu u soudu, aniž by v tomto ohledu musela lhát ba i v jediném slově.
Pokud by si myslela, že se jí migréna po pár minutách spraví, byla dokonale na omylu. Hlava se jí točila dál, teď si však připadala ještě hůře, než předtím a mohla to klidně znovu přirovnat k opilci, který se ve své otupělosti rozhodl vylézt na řetízkový kolotoč a teď ani necítí pravou půdu pod nohama.
S námahou se jí nakonec po mnoha a mnoha pokusech podařilo vstát, aniž by se hned neskácela na postel a nemusela zkoušet své štěstí znovu se slovy "tak teď už snad…"
První krok šel mimo její vědomí. Vkročila nohou kamsi do prostoru, zavrávorala a jen tak tak se stačila prsty zachytit o roh psacího stolu neztratit tak veškerou rovnováhu.
Dalším krokům už věnovala více pozornosti, přestože sem tam zavrávorala nebo se nebezpečně moc naklonila na stanu, div zpátky nepřepadla přes zadní část postele na matračku.
Doklopýtala se až na chodbu a bez nějakého dlouhého rozhlížení rovnou stiskla kliku od koupelny, které byla umístěna po levé straně těsně před jejím pokojem a vpadla dovnitř. Dveře zavrzaly, ale zůstaly otevřené, nehleděla na to. Opřela se o futra, aby mohla stisknout vypínač asi stopu před ní a nemusela se strachovat nad tím, že bude namátkově plácat rukou po stěně a hledat jedno jediné tlačítko.
Intenzivní světlo ji podalo do obličeje, sklonila proto hlavu, ale k jejímu překvapení ji nedělalo takový problém, odlišit světlo od tmy jak původně předpokládala.
Pohlédla na sebe do zrcadla a zhrozila se. Skoro celý obličej měla mírně načervenalý, jak se jí na čele opět začaly vytvářet jemné kapičky potu. Kruhy pod očima by mohla lehce změřit i obyčejným pravítkem a vlasy rozlítané snad na všechny stany. Otočila kohoutkem na studenou stranu a pustila proud. Natáhla dlaně směrem k umyvadlu a chrstla si vodu do obličeje. Příjemné ochlazení. Bolest hlavy na okamžik přestala a to Emmě umožnilo vidět situaci alespoň nepatrně realisticky. To jí umožnilo lépe vnímat své okolí…a náhle zaregistrovala hlasy…zprvu si myslela, že je to jen další iluze vytvořená v její mysli, ale tohle znělo tak skutečně, že si už nemohla dovolit pochybovat. Tam dole…v obýváku…někdo je!

 

2 people judged this article.

Comments

1 Anne Anne | Web | 23. april 2012 at 7:14 | React

Ten sem bol vážne.. divný a desivý :D
Fakt bravúrne ukončené xD (no, ja mám čo hovoriť :D)
Som zvedavá na pokračovanie :)) ^^

2 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 14:48 | React

Ježiši, myslela jsme, že si dám na chvíli pauzu od čtení, dojdu se napít a tak, ale nikam! Musím to přečíst! :-D
Jinak... je to vážně děsný, když se ti zdá něco zlého, ty se vzbudíš a zjistíš, že si spala jen hodinu, dvě, tři... takový chvíle jsou úplně na palici, naprosto s Emmou soucítím.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement