.


Mé druhé Já - 12

20. april 2012 at 17:10 | V |  Mé druhé já


Chapter XII - part one


Zastavil před jejím domem. Vystoupil z vozu, potom lehce přibouchl dveře a pohlédl na stavbu před ním. V ruce držel poněkud zmačkaný útržek papíru, na kterém bylo modrou propiskou napsáno několik těžko čitelných číslicí a dále dlouhá řada písmenek natěsnaných na sebe, značící dvě nebo tři slova. Rukopis neměl zrovinka úhledný. Papírek rozložil, sklopil k němu oči a snažil se od sebe jednotlivé znaky odlišit, aby tak rozluštil, co je na papírku napsáno. Rukopis neměl zrovinka úhledný, komu to vadilo? Dotyčný si s tím nedělal sebemenší starosti.

Po chvíli luštění konečně zvedl hlavu od nesmyslných znaků na papírku a zahleděl se na venkovní stěnu domu, kam pouze pár vteřin upíral svoje oči, než se opět sklonil dolů. Nejspíš si potřeboval něco zkontrolovat.
Útržek opěr zmačkal do kuličky, kterou si strčil do kapsy a rázným krokem vykročil směrem k brance. Podle adresy by tu měl být správně.
Ani se neobtěžoval zmáčknout tlačítko na klíčku a uzamknout si auto, stejně mu zdejší návštěva nemůže trvat déle jak pár minut a navíc má svoje vozidlo stále pod dohledem, takže než by se k němu případný zloděj stačil přiblížit, zavraždil by ho pohledem a potom možná i doopravdy, to by záleželo už na konkrétní situaci.
Prošel brankou od plotu, kterou mírným zavrzáním zase vrátil do původního stavu. Vyšlapal schody až ke dveřím, kde ukazováčkem namířil na zvonek a stiskl jej.
Náhle jí probudil pronikavý zvuk, který jako stíhačka náhle pronikl její hlavou a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Jen po něm zbylo dost zvukového odpadu, který jí zanesl mysl docela, takže než se stačila rozkoukat, zvonek zařinčel už po druhé.
Pokusila se vstát, ale zabránilo jí v tom náhle křupnutí v zádech, které ji srazilo opět k zemi, až se málem praštila do brady o dřevěnou podlahu. Než si stačila uvědomit, prč je její postel tak překvapivě tvrdá a proč na sobě necítí jemný tlak svojí peřinky, která ji vždy příjemně zahřívala, došlo jí, že se jí podařilo usnout zrovna na kraji chodby a za to si musela sama sobě pogratulovat, jelikož jí celou tu dobu musela tvrdá zem nehorázně tlačit do zad a do břicha, tak, že bylo téměř nemožné na ní ležet dlouhou dobu, aniž by si mezi odpočinkem nemusela intenzivně protahovat zdřevěnělé části jejího ztuhlého těla.
Pomalu už začínal ztrácet trpělivost. Nervózně si podupával levou nohou do vlastního rytmu a u toho prsty klepal na úzkou dřevěnou hranu u futra na pravé straně. Je ta, kterou hledá, vůbec doma?.
Přijdu pozdě…přijdu pozdě!! Proč jsem jen musela zaspat zrovna dneska?
Běhala z jedné strany pokoje na druhou, ve snaze nahnat čas, který nemilosrdně běžel nezastavitelným tempem dál dopředu a o nabídce, že by alespoň na malý okamžik zpomalil, nechtěl ani slyšet, dokonce se Emmě zdálo, že ještě se spolčil se snem a plyne daleko rychleji, než předtím jen pro to, aby ji naštval. Každá vteřina se teď zdála být jako minuta a minuta jako dvě hodiny. Z matematického hlediska to nedávalo smysl, ale to bylo to poslední, čím se v tuto chvíli toužila zabývat.
Zazvonil znovu, tentokrát už naposledy. Když se vyčítavě díval na hodinky, v mysli dokonce začal uvažovat, jestli by to neměl vzdát. Protože čekání na nikoho nedává žádný smysl…
Ve snaze zbavit se svého vrabčího hnízda si párkrát a ne zrovna pořádně, seshora dolů pročísla své dlouhé vlasy, až se jí na hlavě vytvořila hustá zrzavá hříva, kterou si jen letmo stáhla do culíku, aby zamezila nekontrolovatelný pohyb pravený, létajících kolem a trčely na všechny stany jako zelektrizované dráty. Hlava se jí stále točila, bylo to sice o něco lepší než večer, ale za to se jí ozvala bolest v žaludku, takže každý krok pro ni byl velkým utrpením o to víc, když musela běhat. A odřené koleno si také vyžádalo svoji daň.
Nijak si nepřidělávala starosti s oblékáním, jednoduše si na sobě nechala to, v čem se vrátila domů a koneckonců i to, v čem strávila dnešní noc. Výjimečně jednou za sto let na moment přestala řešit svůj vzhled
jakmile dokulhala až do předsíňky, prudce otevřela vchodové dveře a v domnění, že za nimi stojí její nejlepší kamarádka, ze sebe bezmyšlenkovitě začala chrlit nejrůznější výmluvy, proč nemohla přijít otevřít a zároveň ji tím přesvědčit, aby posečkala ještě nějakou tu minutku, že bude hned připravená k odchodu. K jejímu překvapení se však její oči střetly s někým zcela jiným, což jí na moment vyrazilo vzduch z plic. A zatímco se snažila se všech sil popadnout dech, přejela pohledem po příchozím, ve snaze uložit si obraz jeho zevnějšku do paměti.
Muž, asi ve věku její mámy, tak kolem 35ti let. Hnědě vlasy, trošku delší, ale ne moc, ježek se tomu rozhodně říkat nedal. Ale první věc, která ji přímo bodala do očí, byl jeho zvláštní nos, zakulacený podobně, jako bambulka. Nemohla si pomoct, ale na něm to vypadalo trošku legračně, dokázala však ovládnout svůj smích a nezačít se válet po zemi. Vlastně na tom nic vtipného nebylo, poslední dobou však procházela náladou, kdy dokázala vyprsknout smíchy u naprosté maličkosti, která v sobě toho humoru příliš mnoho nenesla
"Dobrý den"
Pozdravil ji sebevědomým hlasem, ze kterého šel až respekt. Takže Emma přestala myslet na kraviny a soustředila se na jeho slova. Muž zatím pokračoval.
"Jmenuji se Kincl. Erik Kincl, kriminální policie."
A na důkaz svého tvrzení odněkud vytáhl zelený průkaz a vyzdvihl jej do výše očí, aby si Emma uvědomila, s kým má tu čest. Nebylo možné pochybovat o tom, že si to vymýšlí, všechno vypadalo tak právě…
Kousla se do rtu, protože předpokládala, že tu ten policista je kvůli jejímu včerejšímu hovoru na tísňovou linku. Nepředstavila se, nějakým záhadným způsobem na to zapomněla, vlastně to udělala naschvál, ale tím se nezabývala. Nechtěla ani při nejmenším prozradit, kdo stojí za nahlášením té vraždy, ale když tu teď před ní stojí taková osoba, nejspíš to stejně prasklo. Mohla si myslet, že se nic neutají věčně a až teď jí došlo, že volaná čísla se nejspíš dají lehce vystopovat zpět, takže odhalení volajícího není zase takový problém, jak tušila. Škoda…ušetřila by si tím spoustu vysvětlování. Jenže navzdory jejím vzrostlým obavám muž přejel úplně na jinou kolej, čímž ji vyvedl z míry ještě více, než když se znenadání objevil za vchodovými dveřmi.
"Promiňte, že ruším, ale hledám jistou Ritu Brownovou, mohla byste mi prosím říci, kde bych ji našel."
"Ehm, to bude asi nějaký omyl."
Zakoktala. Na takovouto otázku neměla přichystanou odpověď. Docela se jí ulevilo, že je tu ten policista za zcela jiným účelem a nejde po ní, ale tohle?
"Musel jste si splést číslo"
Tohle zřejmě překvapilo pro změnu jeho, což Emmě trošku nahrálo do karet, jelikož si přála jejich rozhovor co nejdříve ukončit. Neměla z něj dobrý pocit a její vnitřní instinkt jí radil, že by se měla z jeho přítomnosti co nejdříve vzdálit, co to jen jde.
"Je tohle číslo 1225?. Dodsonská ulice?"
"No to ano, ale…já jsem Wilsonová! O žádné Ritě Brownové jsem v životě neslyšela...vážně."
Nemohla se zbavit dojmu, že i přes to všechno, co řekla, jí policista nevěří. Nejspíš se jen nemohl smířit s tím, že by se jednou zmýlil, popřípadě se to teď bude pokoušet zahrát někam do outu. Jeho reakce odhadovala už předem, ale s tím, co přišlo potom, zásadně nepočítala!
Muž se nechvíli podrbal za uchem, jako by dělal, že přemýšlí nebo spíše promýšlel svůj další krok. Poté beze slova sáhl do kapsy, která musela být podle všeho bezedná. Vytáhl fotografii as i 12x17 centimetrů a znovu se dal do řeči.
"poznáváte tuto ženu?"
A podal Emmě barevnou fotografii. Jakmile však spatřila obličej, byl to pro ni nepopsatelný šok, že se jí stresem roztřáslo celé tělo, div že neupustila fotografii na zem
"A..a a..no po-znávám…"
Dostala ze sebe, jakmile se alespoň částečně dostala k sobě.
"Nejmenuje se Rita, ale Emily. Je to moje máma…proč s ní chcete tak naléhavě mluvit?"
Jeho odpověď jako by jí zněla v uších ještě hezky dlouho poté, co vyslovil svůj důvod. Pronikla až do srdce, kde jí způsobila těžkou rýhu, které jen těžce dokázala uvěřit. Nevěděla, co si o tom má myslet…
"Vaše Matka slečno…"
Pravil
"JE totiž obviněna z vraždy..."

 

1 person judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 12. may 2012 at 12:57 | React

ty... ty bláho, tak to sem nečekala!

2 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 14:55 | React

... zavraždil by ho pohledem a potom možná i doopravdy, to by záleželo už na konkrétní situaci-> Z toho jsem měla krásný výbuch smíchu, i když zbytek kapitoly rozhodně k smíchu není! :-D :-D
Tohle je ta kapitola, u které jsem viděla komentář Lilly... A... WTF?! O_O

3 Infinity Infinity | Email | Web | 5. october 2012 at 9:22 | React

Tak tohle bylo opravdu nečekané! :-O

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement