.


Mé druhé Já - 14

20. april 2012 at 17:34 | V |  Mé druhé já


Chapter XIV - Part one

Viděla tmu. Ve skutečnosti neviděla nic, protože tma, jak je známo, nejde vidět. Nekonečná temnota ji obklopovala ze všech stran. Jen černo, černo a černo. A k tomu ještě ta tma.
Pomalu se zvedla studené země, přičemž se levou dlaní opírala o podlahu, aby se jí při jejím pokusu postavit se na nohy, nepodařilo upadnout. A vzhledem k její šikovnosti by to nebyla tak úplně nereálná možnost.
Necítila trávu pod nohama a to ji v jistém smyslu znervózňovalo. Vlastně necítila vůbec nic. Nějakou hladkou dlažbu sice ano, ale věděla, že smysly mohou lehce klamat, proto vjemům, které pro ni okolí přichystalo, nedávala vůbec žádnou váhu. To jen její podvědomí vytváří tuhle realitu uvnitř její hlavy a ona byla donucena nechat se jím lehce ovládat.
Neměla bych tu být…

Hlavou jí pronikla jediná rozumná myšlenka za posledních…za poslední dobu.
Nejde žít dva životy, jeden v noci, druhý ve dne. Unavuje ji to. Říkám, že bych tu neměla být.
Zvedl se vítr. Slabý, příjemný, s hurikánem by si pravděpodobně nerozuměl. Jemně se jí opíral do obličeje, následně jí pročechrával dlouhé vlasy. Nedokázala jednoznačně říct, jestli je skutečný nebo jen další iluze. Minule tomu tak nebylo. Ta bolest byla až moc skutečná. Když utíkala po rozmáčené asfaltové silnici od domu, zakopla a odřela si koleno. Ta rána tam byla i po probuzení. Nerozuměla tomu. Ani to neuměla vysvětlit jakýmkoli přijatelným způsobem, popřípadě tím, který by neobsahoval temné síly nebo jiné nadpřirozené jevy. Sen je sen, ale tohle už je na každého trošku silné kafe. Dokonce i na ni, to přiznávala bez zábran. Už dávno by se této zkušenosti milerád vzdala, jen kdyby jí někdo dal takovou příležitost. K její smůle se ale nikdo takový prozatím nenašel. A snad ani nenajde…nechtěla si sama sobě nalhávat opak, když věděla, že to takto bude pokračovat každou noc…
Neodvážila se pohnout. Stále žila v domnění, že podlaha před ní neexistuje, jako by se vytvářela s každým krokem nová kachlička. To se možná sen snažil ušetřit trošku místa v mezipaměti, aby u ní nedošlo ke kolapsu. Lidský mozek by takovouto zátěž a vypětí i uprostřed noci podle všeho nevydržel delší dobu, než několik málo týdnů, než by na dobro vypověděl službu.
Emma si nedokázala pomoct, ale pocit, že se cítí jako by se ocitla uprostřed Matrixu, prostě dvěma slovy "nešel potlačit". Až na to, že Matrix je obrovský počítačový software, vytvářející alternativní realitu pro tisíce až miliony lidí. Tuhle skutečnost si prožívá sama ve své vlastní hlavě a na rozdíl od Matrixu se z toho nedá nijak uniknout…dokud ji tělo samo neprobudí.
V okolí panovalo takové ticho, že dokázala slyšet i svůj vlastní dech, ba dokonce i slabý tlukot srdce uvnitř. Tep byl slabý a nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl dát víc do pohybu. Zrovna se nacházela uprostřed spánku, co by od svého srdce taky chtěla. Ono je možná to jediné, co ji momentálně udržuje při životě, ale nahlédnout jí do hlavy a zjistit si, co vlastně prožívá, bohužel nemělo ani ono a Sen se očividně postaral o to, aby tu možnosti nikdy nedostalo. Nikdy…snad ho to nesmírně bavilo, přestože Emma byla silně na pochybách, že něco jako Sen zná ten pocit potěšení někoho dohánět k psychickému vypětí tak, aby mu to přinášelo osobní potěšení.
Některé sny jsou možná zlé, podlé, špatné a zákeřné, ale stále to není nic, než jenom náhodně zpřeházené myšlenky v našem podvědomí. Niv, co by mohlo samovolně existovat, nezávisle na naší vůli. Naneštěstí, tenhle byl živý až moc.
Stále jenom prázdno, nic víc. Ať už vlevo, vpravo nahoře či dole, všude vládla stejná prázdnota, dokonce ani hvězdy nebyli vidět, pokud tu ovšem něco takového vůbec existuje. A i kdyby snad na potemnělé obloze vykoukla jedna z těchto blyštivých lampiček, nevěřila by tomu, co vidí na tolik, aby to brala za skutečnost.
Emmu stále víc podněcovala myšlenka, tedy spíš skutečnost, že je tu sama. Ztracená v hlubinách nicoty a okolní svět vlastně vůbec neexistuje. Je tu tma, co ona může vědět. Tohle místo nemá začátek ani konec, asi jako vesmír. Zvláštní, nacházet se uprostřed nekonečna…
Nejdříve obrazy ve snech jenom pozorovala, jako kdyby seděla v kině na sedačce a celé se to před ní odehrávalo na plátně, do kterého by nahlížela pomocí 3D brýlí. To by vysvětlovalo, jak je možné, že to všechno měla těsně před očima, stačilo jen vztáhnout ruku…
Pak se jí nevysvětlitelným způsobem podařilo proniknout skrz plátno dovnitř do reality, procházet se po uměle vytvořeném světě její myslí, sledovat osudy postav…ale to bylo všechno. Jen svou přítomností odvrátila letící kulku, která málem zasáhla Sáru někam do čela, kdyby stála jen o dobrých pár centimetrů jinde, nebo kdyby se rozhodla sem vůbec nejít, věci by se mohly mít jinak, než byly doposud.
A nyní? Sama neví, co tu dělá.
Proč tu nikdo není?
Chtěla zvolat, ale jistý příkaz uvnitř její hlavy myšlenku zastavil a nedovolil Emmě otevřít ústa.
Co chce, abych udělala? Tady…? V místě kde neexistují rozměry…? Neměla bych tu být! A ani nechci!
Jenže v tu chvíli málem nadskočila leknutím. To se odněkud ozvaly tiché kroky…

 

2 people judged this article.

Comments

1 Erin Erin | Email | Web | 1. september 2012 at 15:56 | React

Kurňa, kurňa, kurňa!
Musím si jít pustit třeba Krtečka, nebo nějakou komedii, protože tohle mě deptá. Já být Emmou, asi už jsem někde na psychiatrii, v nejhorším případě pod drnem.
Jinak ale nenacházím slov k tvým přirování a popisu situací... jsi v tom nepřekonaltelná! To se mi vždy na obrazovce objeví daná situace a doslova všechno vidím.
Klaním se!

2 Infinity Infinity | Email | Web | 5. october 2012 at 20:04 | React

To je opět dokonale napsané a vážně je to napínavé, že jsem moc zvědavá, co se bude dít v další kapitole. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement