.


Mé druhé Já - 14-2/2

20. april 2012 at 17:36 | V |  Mé druhé já

Chapter XIV

Její srdce se i přes to všechno rozbušilo, jako kdyby měla za sebou čtyřicetikilometrový závod ve sprintu a právě přetrhla cílovou pásku. Mimořádně se jí zrychlil tep, což by za normálních okolností vedlo k probuzení. Už ani nedoufala, že by se tohle dalo zařadit pod pojmem "normální". Už kvůli tomu, že kdykoli její podvědomí zamířilo k pomyslnému tlačítku probudit se, nestalo se nic, snad kromě svítivého nápisu Error v její hlavě, který se za pravidelného intervalu střídavě zhasínal a zase rozsvěcoval.

Všude ticho, přehlušované jen stálým klap, klap, klap…to se někdo blížil. Uvědomovala si, že nemá moc času.
Ve strachu a nevědomosti, co přinesou příští vteřiny, zazmatkovala a poručila nohám ústup, jenže záhy zjistila, že se i ony připojily k těm částem jejího těla, které odmítaly spolupracovat dokonce i když se je pokusila uplatit. Vlastně nepokusila. Bylo jí jasné, že by to pravděpodobně k ničemu nevedlo, tak proč ze sebe nadarmo dělat blbce, který uplácí svoje vlastní končetiny. Stejně po ruce neměla nic, co by stálo za úplatek. Možná tak drobné kapičky potu, které se jí vysrážely na kůži, ale to bylo tak všechno.
Zmateně hleděla před sebe, přičemž pohledem ucukávala na všechny strany. Sedmý smysl, propojený se sluchem, se jí pokoušel poradit, odkud se zvuky ozývají, popřípadě na kterou stranu zdrhat jen v krajní situaci, například kdyby ostatní únikové cesty byly zablokované, což podle všeho nehrozilo ani omylem.
Zdálo se, že kroky vycházejí odněkud zepředu. Možná to tak sama chtěla, ale ani tím si nebyla příliš jistá. Ze všech sil se plně soustředila na kroky a snažila si představit, že jdou z jiné strany než přímo k ní, třeba z leva. Nestalo se nic. Vše nasvědčovalo tomu, že jsou její smysly v naprostém pořádku, ale tomuto faktu by nebyla ochotná uvěřit, ani kdyby jí vyhrožovali smrtí.
Představa, že si s ní Sen hraje na opaky, tudíž dělá přesně to, co ona nanejvýš nechce, ji donutila se v mysli zaměřit na zvuk přicházející osoby a upřeně doufat, že se s ní setká přímo, ne z jiné světové strany. Možná, že se jí tímto konečně podaří nad svou noční můrou vyhrát.
Klap…klap…klap…
Kroky stále neměnily směr, navíc se zdálo, že jsou blíž a blíž. Pochopitelně, že blíž. Kdyby kolem ní někdo chodil pořád dokolečka, ve snaze jí dovést k šílenství, poznala by to. Doufala, že by to poznala. Ale už i kroky samotné ji k šílenství v jistém smyslu doháněly. Stále je měla spojené s tou uličkou, do které se před nedávnem zatoulala. Bylo to, včera? A dvěma temnýma postavami, kráčejícími přímo naproti ní, které kdyby se dozvěděly, že je díky své neuváženosti sledovala, zabili by ji bez mrknutí oka.
Pot už jí nevyrážel jenom z rukou. Jeho proudy teď stékaly jako soustava vodopádů z čela, po tvářích dokud v podobě kapek nespadly do tmy a neroztříštily se kdesi na černé zemi. Pokud by na stejném místě vydržela stát nehybně ještě několik minut, mohla by pod ní vzniknout slušná kalužina srovnatelná dokonce i s Kaspickým mořem
"Tak jo…je to jen sen, co hrozného se může stát…Je to jen sen…"
Emma se snažila sama sebe přesvědčit, že to bude ok, že po noci vždycky přijde svítání, že i když by se ocitla třeba i uprostřed té největší přestřelky, jakou si jen dokázala představit, je to jen sen…Sny přicházejí a odcházejí, nemohla za to, že tenhle se nějak zaseknul na polovině cesty.
Když kroky najednou utichly, Emma mohla opět na několik vteřin slyšet, jak jí tluče srdce. Rychle, a zběsile…ta nevědomost ji zabíjela uvnitř. Jako neviditelná bytost vsazená přímo dovnitř jejího těla, která ji rozežírala zaživa. Docela reálná představa, naštěstí to pravda nemohla být už z toho důvodu, že pokud by někdo sečetl čas, kdy nevěděla, co bude dál a co pro ni osud nachystal, pro ni prozatím zůstávalo skryté, by po ní zůstala maximálně jedna jediná buňka a i ta by byla z poloviny nakousnutá.
Stále se nic nedělo, což mělo obrovský vliv na její psychiku. Ne proto, že by nesnášela čekání nebo že mezi její špatné vlastnosti patřila velice nízká trpělivost, to bylo v danou chvíli to nejmenší. Snad si po svém neblahém zážitku, kdy viděla na vlastní oči mrtvého člověka, pěstovala představu, že ji taky někdo přišel zabít…
Konečně dokázala chodidlo odlepit od země. Byla bosá, všimla si toho až teď. Mráz jí nepříjemně studil do pokožky, jak se nohama dotýkala studené podlahy. Byla to dobrá zpráva, že konečně jednou cítí i něco jiného, než jen strach, obavu nebo v nejhorším případě nejistotu.
"Je tu někdo?"
Konečně se odhodlala prolomit ticho slabým zavoláním. Zvedl se vítr. Ochlazoval jí potem rozpálené čelo a pokrýval si s vlasy, jak už měl ve zvyku. Nic, žádná odpověď. Docela začínal věřit tomu, že se jí to celé jenom zdálo. Žádné kroky, žádná další osoba, žádná naděje, že se z toho všeho dočista nezbláznila, že slyší zvuky, které ve skutečnosti neexistují ani ve snu. Dokud na sebe příchozí neupozornil
"Emmo…"
Jeho šepot jí zněl v uších jako ozvěna. Oslovil ji jejím jménem. Musel vědět, kdo je i přes to, že se mu nepředstavovala. To tak ve snech někdy bývá, ale ten fakt jí i tak nahnal strach do žil. Trhla sebou a bleskově se snažila přimět mozek vymyslet nějaký plán.
"Emmo…"
Neznámý zřejmě vytušil její vznikající obavy.
"Neboj se, neublížím ti…"
Tomu se však věřilo jen velmi těžko. Sama Emma totiž netušila, zda mu může důvěřovat. Pro tmu jej nedokázala spatřit, neznala jeho tvář, natož úmysly. Ale tón jeho hlasu…jí byl mimořádně povědomý. Za tu chvíli, co se jeho slova rozléhala po okolí, došla k závěru, že se určitě nesetkali poprvé…Zda v reálném životě nebo v jednom z minulého snu, to byla otázka, na jejíž odpověď by potřebovala čas. Daleko více času…
"Vy mě znáte?...kdo jste!"
"všechno se dozvíš, ale teď…musíš jít za mnou…dřív než bude pozdě"
ale ještě dříve, než se Emma vůbec stačila vzpamatovat, ležela na zádech ve své posteli a zírala do stropu...

 

2 people judged this article.

Comments

1 Anne Anne | Web | 19. may 2012 at 22:58 | React

Tie jej sny ma desia :D
Som zvedavá kto je tá podivná osoba.
Čo sa mi veľmi páči na tvojom štýle písania sú opisy. Dobre sa to číta, priam ma to vtiahne do deja ^^
Very nice :))
A dobre si to vymyslela s tým pod kapitol: Enter, first chapter... :-D

2 Vera Vera | Web | 19. may 2012 at 23:35 | React

[1]: děkuju mnohokrát!!!!! :D
Snažím se děj co nejvíce přiblížit, aby to člověka (jak říkáš) vtáhlo do děje a lépe si to představil. možná je to tím, že to vidím jako nějaký film, třeba jen některé scény ale i tak.
ještě jednou...trés MERCI!

3 Erin Erin | Email | Web | 4. september 2012 at 17:55 | React

Hej, z téhle kapitoly se mi nechce brečet ani nikomu ubližovat, aleluja! :-D
Ne, stejně jako Anne mě Emminy sny dost děsí. A stejně souhlasím s těmi popisy, jsou prostě mistrovské.
*Má plán přečíst to dnes, dokud neprudí ve škole* :-D

4 Infinity Infinity | Email | Web | 5. october 2012 at 20:14 | React

Ty její sny jsou opravdu děsivé, nechtěla bych aby se mi takové zdaly..
Opět úžasně naspané! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement