.


Mé druhé Já - 15

21. april 2012 at 22:42 | V |  Mé druhé já

Chapter XV

"Vy nemehla! Tupci! Neschopní blbci! Debilové!…"
Ozývalo se za tlustými dveřmi od kanceláře, které nad náporem hluku div nevypadly z pantů nebo se nerozpadly na tisíce malých kousků, které by už žádný člověk nedokázal složit dohromady. Hlasitá ozvěna, která se násobila s každým nárazem do zdi, se rychlostí vyšší, než jakou se pohybuje světlo, rozléhala po celé vile a s její pomocí byl celý dům do několika minut dočista vzhůru nohama. Dokonce i úl plný rozzuřených včel, by byl v jistém smyslu méně hlučný.
"Banda idiotů! Magoři. Jednou, jedinkrát vám dám úkol v rozsahu vaší inteligence a ještě ten zmrvíte! No to se mi snad jenom zdá!"




Mariol seděl ve své prostorné kanceláři v měkkém křesle za přepychovým psacím stolem a očividně neměl příliš dobrou náladu.
Nebyl zrovna nejmladší, šedé vlasy a úhledně upravený knír napovídaly o tom, že už se mu blíží šedesátý rok života. Ne, že by měl přímo zavalitou postavu, ale mezi nejhubenější také nepatřil.
Před ním, asi metr daleko stáli Richard s Frankem s rukama v kapsách a nervózně hleděli před sebe na jeho rozzuřenou tvář
"ehm…šéfe, ten prsten tam prostě nebyl, nemohli jsme nic dělat…"
Zkoušel Richard nadhodit nějaký přesvědčivý argument, který by jim ušetřil tuto nadmíru trapnou situaci a nevypadaly tak v očích svého nadřízeného jako naprostí tupci, jimiž je už předtím nazval
"Jak nemohli? Nevykládejte mi tu laskavě nesmysly, já moc dobře vím, že…"
"Ale my…"
Přidal se zase Frank, ale v tu ránu na něm spočinul vražedný pohled jeho společníka, který by mu ve chvíli nejraději namlátil. Jeho nesmírná nerozvážnost totiž kromě jiného vyvolala jen další salvu nadávek.
"Teď mluvím já, sakra!"
Rozkřikl se Mariol z plných plic, až se celý dům i s prvním patrem otřásal v základech. Frank pochopil, že udělal chybu a raději poodstoupil o dva slepičí kroky dozadu a na sucho polkl. Jen tak pro jistotu. Mohlo ho napadnout, že šéf bude zuřit, když se tu jen tak z čista jasna ukážou s prázdnýma rukama. Bez vysvětlení.
Mariol se mezitím naklonil o něco blíže k oběma mužům, dlaně opřel o lesklou dřevěnou desku svého pracovního stolu, kde je postavil do stříšky a s lokty rozloženými na stole pokračoval. Mírně zklidněným hlasem, za což mu ti dva v duchu děkovali, ale zároveň si museli uvědomit, že jeho zdánlivě přiměřená nálada nevydrží déle, než několik okamžiků.
"Víte vy vůbec, jak je ten prstem pro nás důležitý, nebo jste si oba dva zase seděli na uších?!"
"ANO, šéfe."
Odpověděli téměř jednohlasně, nedokázaly se mu však podívat do očí, jako kdyby se chtěli všemožně vyhnout jeho rozzuřeným očím, které teď přelétaly z jednoho na druhého a podezřívavě si je přeměřovaly. Proto nezávisle na sobě pomalu sklopily pohled tak, že obličejem teď směřoval nepatrně ke koberci, místo před sebe.
"Naprosto si to uvědomujeme…"
Dodal ještě Richard, snad aby své tvrzení ještě potvrdil.
"Tak na co ještě čekáte!"
Zařval jako tygr vypuštěný ze řetězu, přičemž bouchl tvrdou svou tvrdou pěstí do stolu tak silně, že hromádka knih narovnaných pečlivě nad sebou, které na něm ležely, mírně nadskočily o několik milimetrů do vzduchu a znovu těžce dopadly zpátky na desku a div se nesesypaly jako domeček z karet. Oběma stojícím tak přeběhl mráz pozádech.
"Běžte, přineste mi ten prsten!"
Frank se nenápadně koutkem oka zadíval na Richarda. Oba si telepaticky během několika vteřin tiše vyměnili názory a došly k závěru, že jeden z nich to prostě bude muset risknout. Jiná možnost jim prakticky nezbývala.
"Ale…"
"Jaké zas ale?"
Frank, ten o něco odvážnější, se dlouze nadechl, aby získal čas promyslet si, co vlastně vypustí z úst.
"Když jsme tam přišli, už ho na prstu neměl. Musel se vypařit!"
"Ani pořádnou výmluvu si neumíte vymyslet! Ze mě nikdo dělat vola nebude nikdo! Takže nechci slyšet že…"
Ale když spatřil kamenné tváře obou svých podřízeným, došlo mu, že si z něj žádný z nich ani v nejmenším neutahuje, dokonce že se o to už ani nepokouší. Ulekl se. Možná se tu opravdu děje něco, s čím ani on nepočítal.
"Počkejte"
Začal a jeho výraz se ze zlosti změnil v údiv. Překvapilo jej, že něco neprobíhá podle jeho důmyslného plánu.
"jak to myslíte, že se vypařil!? Jak to, že ho na sobě neměl! Mělo to přece klapnout! Nemělo snad!'"
"Mělo, a v tom je právě ta otázka, proč? Nevíme, co se stalo!"
Rozhodil rukama Richard a začal přecházet po místnosti zleva doprava, přičemž si cosi pro sebe gestikuloval, aby celou situaci o něco více přiblížil k uplynulé realitě.
"Přišli jsme tam, našli tělo, ale ten prsten nikde! Ani v kádi, ani ve vodě, ani na zemi, prostě nikde! Jsem si jistý, že tam ještě byl, když jsme ho tam před několika dny ukládaly, dokud to vzrušení ohledně jeho zmizení neupadne, jenže když jsme tam přišli, už tam nebyl! Už jsme říkali, že nevíme, co se stalo a to poslední, co bychom si ještě přáli je to, dělat si z vás srandu! O takových věcech se nežertuje!"
"A dívali jste se pořádně?"
Vyzvídal Mariol, jež se pomalu ale jistě začínal bát o to, aby ta věc neskončila v jiných rukou, než jsou ty jeho.
"Víc, než pozorně!"
Utvrdil ho Frank, který si stále zakládal na svém tvrzení, že oni výjimečně nic nepokazili.
"Celé místo jsme dvakrát prohledali…"
"…Jednou…"
Podotkl ještě Richard. Samozřejmě tiše, aby jej za psacím stolem bylo minimálně slyšet
"A dokonce za světla!"
"…s baterkami…"
"Ale jak vám říkám, musel se propadnout do země!"
Jenže šéfa to podle všeho neuklidnilo. Nervózně poklepával bříšky prsů o stůl a chvíli to byl jediný zvuk, který byl v okolí slyšitelný
"Je možné, že tam byl někdo před vámi?"
Oběma v mysli okamžitě naskočil obraz protržené falešné zdi, která je při příchodu do sklepa oba přivedla do rozpaků. Spíše Richarda, Frank to chtěl mít za sebou co nejrychleji, že si takové detaily uvědomoval jen velice matně.
"ehm…NE…jasně že ne…"
Zkřivil ret a nenápadně se podíval na Richarda, aby ho v zapírání podpořil, aby dohromady splácali jednu velkou neodhalitelnou lež.
"Kdo by to místo mohl najít? Kromě nás o něm přece nikdo neví!"
Mariol se zhoupl ve svém křesle dozadu, kde se pohodlně usadil. Z krabičky položené na stolku vytáhl doutník, zapálil si a chvíli jen tak v klidu pokuřoval. Snažil se tak víc přemýšlet
"doufejme…"
Řekl, lehce vyfoukl obláček dýmu a doutník, držící v pravé ruce znatelně oddálil od úst.
"Tak to bychom měli. Prsten sice zmizel, ale pro vás úkol zůstává stejný. Neplatím vás přece za nošení špatných zpráv! Běžte a najděte ho! A když ne prsten, tak alespoň toho, kdo vám ho odcizil! Živého nebo mrtvého! Já z něj ten kód už nějak dostanu…"
"Rozkaz šéfe"
Přikývli jako na povel a obrátili se ke dveřím.
"A pamatujte…"
Zavolal ještě za nimi, když odcházeli
"Bez něj se nevracejte…"

 

2 people judged this article.

Comments

1 Anne Anne | Web | 19. may 2012 at 23:16 | React

Najprv som si myslela že Mariol je dievča :D
Pripomína mi tu trochu staré detektívky xD čiernobiele :D nie že by som nejakú už videla :D pekné, zase :)) som zvedavá ako si tí dvaja poradia s hľadaním prsteňa  (;

2 Vera Vera | Web | 19. may 2012 at 23:38 | React

[1]: To s tím jménem bylo schválně, aby to nebylo tak jednoduchý :D

anooo...černobílé detektivky :D :D

3 Erin Erin | Email | Web | 4. september 2012 at 18:55 | React

A do prdele... -> myslím, že tahle věta krásně vyjadřuje situaci. Omlouvám se za vulgaritu :-D

4 Infinity Infinity | Email | Web | 5. october 2012 at 20:33 | React

Tak konečně vím, kdo je Mariol, huráá. :-D
Snad nezjistěj, že Emma ten prsten má..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement