.


Mé druhé Já - 16-1/?

21. april 2012 at 22:43 | V |  Mé druhé já

Chapter XVI

Cvaknul zámek a bylo slyšet jemné přiražení domovních dveří. Jakmile ticho přehlušily hlasité kroky, jak někdo chodil sem a tam po předsíni, Emma, sedící u počítače, div leknutím nenadskočila a nepřevrhla sklenici s grapefruitovou minerálkou, se které zrovna usrkávala. Až po několika zdlouhavých vteřinách, kdy měla dokonce pocit, že se do jejich domů někdo násilně vloupal, dokázala ve své hlavě identifikovat ten již známý zvuk bot s nízkým podpatkem a to mohlo znamenat jenom jediné - máma se vrátila.



Po chvíli kdosi prudce rozrazil dveře do chodby, ale netřískl s nimi o zeď, jako to mnohdy dělala ona sama, když měla hodně špatnou náladu. Potom ten někdo, alias máma, spěšně prošel krátkou chodbičkou přes obývací pokoj směrem do kuchyně, odkud se rázem začínaly ozývat zvuky jako, otevírání skříněk a chystání nádobí. Její kroky už nebyly natolik silné, jako předtím, už kvůli tomu, že ona sama zastávala zákaz chození v botách po koberci, pod trestem smrti nebo uškrcením zaživa, který si Emma poslední dobou oblíbila porušovat. To je tak, když už si myslíte, že máte všechno do školy nachystané v batohu a ve dveřích zjistíte, že vám na stole před počítačem leží peněženka. Jill se chytá za hlavu, zatímco Emma rychlostí blesku běží schody do pokoje, kde stráví hodiny a hodiny přehrabováním svých věcí, než se konečně dohrabe výsledku.
Pocítila silné mražení v břiše a přes záda jí několikrát přeběhl mráz, jak byla nervózní. Stále jí v hlavě sem a tam pobíhala roztroušená slova, věty, dokonce i výrazy v obličeji, toho policisty, co tu byl před několika málo hodinami. Konkrétně před šesti, moc dobře to věděla, ale i tak si připadala, jako by uplynulo sotva pět minut, co odešel a máma se sem nějakým záhadným způsobem transportovala. Brzy však její myšlenky přerušil zvuk vrčícího kávovaru…
Zhluboka se nadechla ve snaze přejít do jakéhosi vnitřního klidu a odvrátit všechnu nervozitu a strach, případně je oboje poslat doporučeným balíčkem do neprozkoumaných částí nejzazšího vesmíru. Ale bylo to obtížné, nevěděla, jak má své plány začít realizovat. Už představa, že před ní máma tají takovou věc i přesto, že to ona sama prosazuje názor, že by si jako matka s dcerou měli sdílet vzájemnou důvěru a ne čekat, kdo komu dřív vrazí kudlu do zad, v tomto případě šlo pouze o jakousi metaforu. Nebyl to přímo nůž, co jí málem podrazilo nohy, ale ta vražda, kterou údajně spáchala. Čím déle nad tím tak přemýšlela, tím si to jen těžko připouštěla k srdci.
Máma a vražedkyně. Tyhle dva protiklady se snad musí odpuzovat, jako oheň a voda a ne spolupracovat jako ve hře Forest Temple. Stejně se mi ji nikdy nepodařilo vyhrát, Jill je nemožná spoluhráčka. Heh to je fakt super, že ve své hlavě pomlouvám nejlepší kamarádku. Vlastně jsem to já, kdo místo šipky doleva pokaždé mačká Enter. Stejně je top jedno. Musím jít dolů, za mámou. Zeptat se jí na, jak to bylo doopravdy, i kdyby po mě snad mělo mrštit první vidličku, kterou drží v ruce nebo mě polít horkou vodou, musím to risknout a kdybych se snad už nevrátila tak…co si to namlouvám, jen tu trpím samomluvou…
Loudavě vydechla všechen kyslík, který zadržovala v plicích, ve snaze zpomalit si tep, jediným krátkým pohybem si setřela kapky tvořícího se potu z čela a naposledy na sucho polkla.
"Ok, tak jo, tak jo. Jde se na věc…"
Lehkým krokem se vyplížila z pokoje na chodbu, kde se na okamžik zastavila a zaposlouchala se do zvuků ozývajících se z přízemí. Bylo více než pravděpodobné, že se máma zdržuje stále v kuchyni, možná si odskočila o místnost dozadu, do ložnice, odložit si věci z práce a převléknout se. Kávovar ještě stále hrčel, jako stovky malých motorků, z čehož mohla lehce usoudit, že se doma nejspíš zdrží na nějakou tu minutu, než vyrazí opět do kamsi světa.
S rukou opřenou o zábradlí začala pomalu scházet schody do obývacího pokoje. Stále se nepatrně třásla po celém těle, čistě jenom z nervozity. Z jejího nitra jako by někdo vysál…ani to nedokázala definovat jiným slovem, než dočista všechno. Připadala si tak neskutečně prázdná, jako snad ještě nikdy předtím. Nebyl to přímo strach, nebyla to přímo nervozita…něco jako zvláštní odraz nejistoty. Jako kdyby jí potřebovala nutně něco důležitého sdělit. Třeba, že se právě rozhodla přihlásit se do kurzu profesionálního lyžování, ale ani trochu si nebyla jistá tím, jestli jí máma její nápad dovolí.
Zaznamenala pohyb, někde…prostě někde. Její orientační smysl byl asi tak dobrý, jako výsledek vašeho marného snažení naučit ovce hrát poker.
Musela to risknout, musela se jednoduše zeptat. Nechtěla každý den, kdy se vracela domů a potkávala se s ní místo jejího vlastního obrazu stále jen vidět obraz vražedkyně. Už si to předhazovala tolikrát, více než v jejím případě bylo zdravé. Nejen pro ni, spíše pro její psychickou stránku…nechtěla čekat, až to zajde moc daleko, musí to udělat…pro její vlastní dobro.
"Ahoj mami…"
Pozdravila. Nesměle, ale i tak dost hlasitě na to, aby její hlas byl slyše minimálně do další místnosti, oddělené otevřenými dveřmi. První krok měla za sebou, nejtěžší část ji však ještě čeká…

 

2 people judged this article.

Comments

1 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 22. april 2012 at 15:19 | React

Její orientační smysl byl asi tak dobrý, jako výsledek vašeho marného snažení naučit ovce hrát poker. :D
A další:D Nevím jestli to je schválně, ale vtipnými porovnáními se tato kapitola jenom hemží. Já vím, mělo to být vážné, takové jsou vztahy v rodině, ale na mě to působilo spíš vtipně. A ani mě to nevadí:D

2 Vera Vera | 22. april 2012 at 15:28 | React

[1]: já vím, mělo. Jenže jsem byla docela dost mimo, když jsem tuhle kapitolu včera psala. :-P

3 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 22. april 2012 at 15:44 | React

Člověku to vůbec nedochází, že se mění a pak ho to jednou překvapí. Jo to se mě stává, že si něco koupím, strašně se mě to líbí a za rok už jsem prostě jinde a nemůžu to nosit.
Inspirativní článek.... už bylo na čase. Nemám teď moc inspirace, ale strašn ěmě nabila knížka co jsem teď dočetla. Paolini mě donuti přemýšlet nad tímhle vším a tak se snažím to posunout dalším lidem, i když to neumím tak jako on:)

4 Hejlynka Hejlynka | Web | 22. april 2012 at 16:53 | React

je to moc hezké...Napínavé...

5 Erin Erin | Email | Web | 4. september 2012 at 19:01 | React

Ty jo, poker a ovce! :-D
Poker mi jde, ale ovce mi nikdo nikdy neřekl, a to mi lidi často říkají různě :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement