.


Mé druhé Já - 16-2/3

23. april 2012 at 19:01 | V |  Mé druhé já


rozhodla jsem se dělat kapitoly kratší a častější. Asi kolem 1000 slov na část. Nechci vás zahltit nekončící kapitolou, která se táhne přes 6 stan A čtyři.

Chapter XVI



Nejprve na její, ač tichý pozdrav, nezazněla žádná odpověď. Kávovar svým intenzivním vrčením zřejmě přehlušoval veškeré zvuky v okolí zdaleka více, než zprvu předpokládala, možná proto byla ze začátku zaskočená, že ani po několika desítkách vteřin od její promluvy jí nikdo nevěnoval pozornost.
Loudavým krokem se konečně dostala až k otevřeným dveřím. Nespěchala, stále v ní přebývalo až příliš mnoho strachu i přes její neskutečnou touhu, mít to všechno za sebou co nejdříve.


Jakmile překročila práh, stanula na dřevěné plovoucí podlaze v celkem prostorné kuchyni, která zároveň sloužila jako jídelna. I přes to, že ji využívaly pouze dvě osoby, ona a máma, byla její velikost asi taková, jako v každém normálním rodinném domě.
U levé stěny, jako jediné obložené hladkými dřevěnými deskami, byl postavený kulatý stůl se čtyřmi židlemi okolo. Až příliš vysoké číslo při představě, že polovina z nich zůstává téměř nevyužitá a dalo by se i říct, že tam v jistém smyslu překáží, ale jak už se kdysi vyjádřila máma:
"Pouze dvě židle u stolu vypadají divně…"
Atak se v tom Emma už dál přestala rýpat.
Na zadním opěradle jedné z nich byl přehozený bílý kabát, který máma s oblibou nosila do práce, když se venku začínalo oteplovat tak, jako tomu bylo nyní - Polovina dubna pryč a jaro už hezkou chvíli ukazovalo světu své nejsilnější stránky.
Jasný signál toho, že ten, kdo tu posledních pět minut chodí, je opravdu ona a nikdo jiný, protože o tom, co včera zažila v onom opuštěném domě, už se nemohla divit naprosto ničemu. Popošla ještě o několik krůčků dopředu, kde se zastavila, jelikož si ještě naposledy potřebovala srovnat myšlnky.
"Ahoj Emm, ty už jsi doma?"
Odkudsi zleva se ozval mámin hlas, ve kterém neskrývala své překvapení. Emma sebou v tu ránu prudce škubla. Nesnášela, když ji někdo uprostřed přemýšlení dává takovéto šoky, popřípadě, když ji někdo nečekaně osloví ze zadu a v daný moment to nečeká. Trhla hlavou směrem doprava, zrovna ve chvíli, kdy kolem ní z druhé strany někdo prošel. Ten někdo došel až ke kuchyňské lince, v jejímž rohu byl postavený jasně stříbrný stoj na kafe, který konečně přestal hrčet a místností se nyní linula vábivá vůně cappuccina.
"Ehm, jo."
To bylo jediné, co ze sebe v tu chvíli dostala. Docela se podivila, že se zeptala právě na tuhle otázku. Vždyť v tuhle dobu se vracela domů normálně, tedy pokud jim zrovna někdo ve škole nenaplánoval odpolední vyučování, které všichni nesnášeli ještě více, než dvouhodinovku fyziky.
Máma zatím opatrně vyjmula svůj hrnek ze stroje a postavila jej na linku asi o půl metru vedle.
"No a jak bylo ve škole?"
Řekla, při otvírání vrchní skříňky, kde se snažila najít něco jako cukr. Po pár okamžicích se jí nakonec podařilo vytáhnout zapadlou cukřenku v podobě hnědé keramické nádobky bez víčka. Moc dobře si pamatovala, jak se na ni tehdy zlovila, když díky ono víčko díky své nepozornosti upustila na zem, až se roztříštilo na mnoho ostrých střípků. Máma ji, z pro ni zatím neznámého důvodu, zamítala jakékoli nápady navrhující její vyhození. Kdo mohl tušit proč si místo ní raději nechce koupit novou.
Nabrala asi polovinu lžičky a s oslazenou kávou konečně zasedla za stůl, očima stále sledující Emmu, jak nervózně postává opřená o ledničku.
Čekala, že něco takového na ni vyvalí hned po svém příchodu. Klasická otázka, co bylo ve škole. Většinou zamumlala něco na způsob "v pohodě" a následně se snažila co nejrychleji zmizet, nejlépe do svého pokoje. Nerada s někým mluvila o škole, zvláště se svojí mámou i přesto, že ji měla ráda. Ono vlastně nebylo nic moc o tom říkat rodič§m. S Jill mohla alespoň pomlouvat učitele a dělat si srandu ze školníka, který spíš připomínal popeláře, než zaměstnance jedné z nejlepších městských škol v okolí.
"Dnes mi nebylo moc dobře…"
Opověděla s pohledem směřujícím do země, protože se jí bála podívat do očí. Ne z důvodu, že by lhala nebo jí tížilo špatné svědomí, vlastně jí říkala z velké části pravdu, ale nechtěla, aby na ní poznala, že je něco v nepořádku.
"Bolela mě hlava a radši jsem zůstala doma, abych sebou na ulici někde netřískla nebo nedonesla tisíc poznámek typu: nedává pozor v hodině. Poslední dobou moc špatně spím…"
"Vzala sis prášek?"
Starala se máma, zatímco promíchávala svou kávu točivým pohybem lžičky po obvodu hrníčku.
"Měřila ses?"
"Ne neměřila"
Pokračovala
"Nemohla jsem najít teploměr, místo toho jsem si šla lehnout. Prášek jsem si vzala. Už to začíná být lepší…"
Máma jenom pokývla hlavou, potom natáhla volnou ruku po rozházené hromádce letáků ležící na stole před ní a letmo se začetla do jednoho z časopisů, který nabízel mimořádné slevy snad na všechny druhy potravin.
"Eh…mami…?"
Začala, když v sobě konečně nalezla alespoň tu špetku odvahy, která ji dovolila konečně otevřít ústa. Její oči však stále směřovaly na podlahu.
"Copak je, stalo se něco?"
"Víš…"
Nadechla se a v duchu si řekla, že když už to jednou nakousla, musí to dotáhnout až do konce.
"Musím ti něco říct…"
Máma lehce odhodila časopis na stůl a mírně pootočila hlavu směrem ke své dceři, jak měla ve zvyku, když společně ty dvě řešili něco mimořádně důležitého. Lžičku s nepatrným cinknutím položila na podšálek a opřela si tvář o ruku. Bylo na ní vidět, že toho dnes má nad hlavu a další problémy by ji jen zatěžovaly i přes to, že tuto skutečnost snažila skrýt snad všemi možnými způsoby.
"Nějaký problém ve škole? Dostala jsi špatnou známku?"
"Ne mami"
Nebo si z tebe někdo utahuje?"
Pokračoval dál ve svých pokusech uhodnout, co má její dcera na jazyku.
"Ne, nikdo si…"
"Protože jestli jo, tak…"
"MAMI…"
Emma zvýšila hlas a částečně ji probodla pohledem, jako by jí chtěla co nejklidněji naznačit, ať ji nechá mluvit, když už se k tomu odvážila.
"Ah, promiň. Poslouchám"
Uchopila do dlaní hrnek s kafem a přiložila si jej ke rtům.
"Dneska tu byla policie…"
V tuto chvíli už mluvila bez zábran, všechno to najednou chtěla vychrlit, jako když se sype lavina z prudkého svahu a bere sebou vše, co se jí jen opováží postavit do cesty.
"hledali tě…"

 

4 people judged this article.

Comments

1 Hejlynka Hejlynka | Web | 23. april 2012 at 19:34 | React

Je to super napínavý!!!Už se moc těším na pokračování... :-D  :-D  :-D

2 Anne Anne | Web | 23. april 2012 at 19:57 | React

hledali tě...aaaaaaa??????????? :D :D :D

3 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 25. april 2012 at 18:40 | React

No konečně jí to řekne:) Tak jenom piš dál ať už jsme do konce - to není myšleno zle, jenom bych ráda věděla jak se to celé vysvětlí.

4 Anne Anne | Web | 21. may 2012 at 14:40 | React

Nejako sa v tom vidím. Moja mama ma tiež nikdy nenechá dohovoriť :D
No coment ^^
Pekná kapitolka a ja idem ďalej ;)

5 Erin Erin | Email | Web | 4. september 2012 at 19:08 | React

Sakra, můj tep je vyšší, než normálně, pro člověka hypochondra jako já to není zdravé!

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement