.


Mé druhé Já - 16-3/3

29. april 2012 at 18:04 | V |  Mé druhé já



konečně závěr šestnácté kapitoly. Dostala jsem se k PC, abych to dodělala a zase jdu ven. Je tam hezky i když fouká ledovej vítr. Těším se na večer, až se podívám co je nového na vašich stránkách. Kapitola je trošku delší než obyčejně, ale už se mi to dál nechtělo kouskovat.

V následujících vteřinách bylo jen slyšet, jak máma hlasitě zakašlala. Podle všeho chtěla rychle něco namítnout, ale v tom momentě si neuvědomila, že má vlastně krk plný všeho, jen ne vzduchu. Emma dokonce začínala mít chvílemi strach, že to celé s tou policií uspěchala víc, než bylo moudré a zlobila se na sebe a hlavně na svoje hloupé myšlenky, co chtějí všechno hned a hned. Zařekla se, že podobné věci se nesmí člověku vstřelit přímo mezi oči



Přijdete z domů po obzvláště náročném pracovním dni, ještě si nestihnete vypít ani kafe a už se na vás sype jeden šok za druhým. Příště bude muset hold jednat víc objektivně a lépe si uvědomovat, že i nejen ona, ale i ostatní mají svých starostí dost. V souvislosti se svým včerejším dobrodružstvím už chápala, co znamená fráze: "mít všeho totálně nad hlavu"
Máma nevypadala dobře. Takováhle pecka by asi vyvedla z míry leckoho. S mírně vyvalenýma očima teď zmateně pohlížela na svoji dceru jako na nějaké zjevení, co se ji právě chystalo vyděsit k smrti.
"co jsi to říkala?!"
Zeptala se, jako by snad chtěla sama sebe utvrdit, že si to celé Emma nevymýšlí, jen aby z ní udělala blbce, protože v opačném případě by to z její strany byla hodně podlá sranda.
"Že tu byla policie…"
Odpověděla téměř neslyšně.
"Kdy to bylo?"
Podložila si dlaní tvář a opět začala míchat lžičkou horkou kávu
"Dnes ráno, někdy kolem půl osmé. Plus mínus několik minut, už si to přesně nepamatuju, byla jsem ospalá a ještě ke všemu mi nebylo tak úplně dobře. Bolela mě ta hlava."
"A co ode mě chtěl?…, a vážně hledali…Mě?, proč?"
Emmě tato situace připadala spíše jako výslech, než rodinný rozhovor. Byla zavalena stálou záplavou otázek, jen tak, tak na ně stačila dodávat co nejpřesnější odpovědi. Celé jejich setkání měla dokonale uložené v hlavě, že nešlo jen tak zapomenout. Hodně věcí by nejraději vymazala z paměti, bohužel jen to tlačítko Delete, jí tam stále někde chybělo.
"Obvinili tě z vraždy!"
"Co?!"
Samým udivením až vykřikla. Prudce máchla rukou do prostoru, až převrhla svůj hrnek s kafem, které teď postupně skapávalo na podlahu. Samotný hrníček se po několika setinách převalil přes hranu stolu a ozvalo se prasknutí. To se jeho stěna roztříštila na kousky. Reflex. Možná až přehnaný. Tak by to nazvala Emma, která v ten okamžik, kdy se ozvala rána, nad tím zkřivila obličej, jako by se snažila nějakým způsobem zabránit uvolněným vibracím proniknout skrz její zvukovody, aniž by si musela zaspávat uši. Stejně by to bylo až moc pomalé, takhle rychle přece nemohl reagovat nikdo.
"Je to…?"
Chtěla dodat, ale brzy zjistila, že ji máma stejně neposlouchá. Zatímco se snažila navázat na svá předchozí slova, máma se skrčila na tmavě-hnědou-horkou-tekutinou-pocákané-podlaze se sbírat střepy něčeho, čemu se asi ještě před minutou dalo říkat hrníček.
"Ach jo!, to je zas den…chvilku klidu člověk nedostane, aniž by se něco nedělo."
V krátkosti si postěžovala a poté zvedla hlavu směrem k Emmě, která pořád nečinně stála opřená a dveře ledničky a v tu chvíli ji ani nenapadlo, sehnout se a pomoct mámě s uklízením.
"Podala bys mi prosím ty papírový utěrky, aby ch nemusela vstávat?"
"Eh...jasně."
Až teď jí došlo, přesto že uplynulo jen pár vteřin, že s klidným svědomím nechá někoho, který se od rána nezastavil, uklízet a pna sama tomu jen tupě přihlíží. Bleskově natáhla ruku na poličku z pravé strany od boční strany ledničky pro rolu bílých papírových utěrek s lehkým tečkovaným vzorem po okrajích.
"Nech to, já to utřu"
Oznámil, jakmile natrhala několik menších kousků a klekla na parkety. Útržky se snažila vysušit nejkritičtější části, na nichž se nacházelo větší množství rozlité tekutiny. Brzo už na podlaze zůstaly jen nepatrné stopy po této malé nehodě. Ještě posbírala od mámy veškeré střepy a vyhodila je do téměř plného odpadkového koše za rohem. Při tom si uvědomila, že by jej měla ještě dnes vynést, protože ji na to máma upozorňovala už na začátku týdne. Pokaždé na to zapomínala.
"Je to tedy pravda?"
Vrátila se ke své nedořčené otázce. Pohledem zaostřila na mámu, na její výraz v obličeji, Hledala v něm cokoli, co by jí napovědělo alespoň přibližně zjistit, co se jí honí v hlavě, respektive jestli ji hodlá zabít pomalu nebo hodně rychle.
"Vážně jsi někoho zabila…?! Prosím, řekni, že to není pravda, mami řekni to…"
Máma na to chvíli neříkala nic, jen zamyšleně hleděla do prázdna. Nejspíš si také potřebovala systematicky srovnat myšlenky.
"Víš Emmi"
Vzdychla a opět natočila hlavu ke své dceři. Pohled upřený přímo na ni, do očí. Jejich pohledy se na krátkou dobu setkaly. Nejspíš jí tím chtěla naznačit, že ať už jsou okolnosti jakkoli kruté, za každou cenu jí musí důvěřovat.
"Na některé věci je nejlepší zapomenout…na vždycky…"
"Mami, zemřel člověk a na to se nedá jen tak zapomenout! "
"Emmi…pro mě to taky není jednoduchý"
Odpověděla unaveně. Tahle debata z ní doslova vysávala energii, které už v ní však dnešku moc nezbývalo. Dnes sice nepobyla v práci tak dlouhou dobu, jako v několika minulých dnech, kdy se vracela až kolem desáté večer, ale koho by takové vypětí neunavilo.
"Takže…říkáš, že je to pravda…"
"Ano i ne. Je to složité na vysvětlování"
"Mami proč?
Nechápavě a možná i trošku opovrženě na ni pohlédla. Její odpověď ji maximálně rozrušila, její nejniternější obavy se staly skutkem…
"zabiješ i mě, zabilas i tátu?"
Ta jen prudce práskla rukou o stůl, až Emm málem nadskočila leknutím.
"Emmo, přestaň! Takhle se mnou nebudeš mluvit! Neříkej laskavě tyhle věci, když o tom nic nevíš, Ano??!"
"Promiň, už mlčím. "
Sklonila hlavu
"omlouvám se to ten…"
"Já ti rozumím"
Vstala, aby si tak alespoň místo kávy napustila sklenici šťávy. Na chvíli byl tak jejich rozhovor přerušen tekoucí vodou z kohoutku.
"Je to už hodně dávno, co se to stalo. Nejsou to moc hezké vzpomínky."
Posadila se zpátky na svoji židli a jediným douškem rázem vypila celý obsah nízké skleničky. Čistě jen "na nervy"
"Tenkrát mi bylo…no řekněme, že jsem byla o několik let starší než ty. V té době jsem si užívala života, jak se dalo, chodila jsem po zábavách, na diskotéky, však to znáš…"
Začala
"Rodičům se to nelíbilo, věčně se vracet kolem páté hodiny ranní a být cítit alkoholem a cigaretami. Tenkrát byl život ještě fajn…"
Emma se v duchu podivila, že její máma byla v minulosti až taková pařmenka. Sama už kolikrát uvažovala, že by s Jill někam zašly spolu, ale nikdy by ji nenapadlo přitáhnout až tak pozdě. Teď to alespoň mělo jedinou výhodu, až to někdy udělá, bude mít dobrý argument proč. Ale takovéhle noční výlety měla dovolené až od patnácti, tedy asi od příštího týdne. Znovu se přesunula ze svých myšlenek ven, aby mohla poslouchat mámino vyprávění.
"Měla jsem přítele, Charlie se jmenoval. Ten kluk do mě byl blázen, sliboval, že si mě vezme, až nám bude osmnáct, vyrazíme spolu do světa, budeme mít nádherné děti…a žít šťastně až do smrti. Jenže to tak zřejmě nesmělo být."
Vytvořila krátkou pauzu, ne proto, aby zvýšila napětí, spíš aby si předpřipravila, jak bude pokračovat. Nechtěla to celé vysvětlování nějak zvlášť uspěchat, ale také pro ni bylo obtížné se hloubat v jedné z nejtěžších etap jejího života.
"Na jedné…domáčí party."
Konečně se rozhodla pokračovat a Emma rázem zbystřila sluch.
"Bylo nás tam asi kolem dvaceti, možná víc, ani přesně nevím, kdo všechno tam byl. Tenkrát jsem toho s Charliem vypila víc, než bylo zdravé. Byli jsme totálně na šrot, jak by se dnes dalo říct, předtím se říkalo: spili se pod obraz. Vzpomínám si…"
Zamyslela se.
"Na jediné, co si vzpomínám, bylo to ráno. Probudila jsem se na podlaze. Víčka mi neobyčejně ztěžkla a dalo mi práci, je otevřít. Necítila jsem své tělo, viděla jsem rozmazaně a hlava se mi točila, jako kdybych celou noc strávila na nějakém kolotoči, který se ani na moment nezastaví. To víš, kocovina. Když jsem trošku přišla v sobě, ucítila jsem ve své dlani zvláštní předmět. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že je to prázdná láhev od nějakého alkoholu. To by mě ani tak nepřekvapilo, jenže její dno bylo roztříštěné a konec byl od krve."
Emmě se sevřel žaludek. Krev byla jedna z mnoha věcí, které jí vadily už pouhou zmínkou o jejich existenci. Navíc jí její silná představivost umožnila vidět to celé " ze třetího pohledu uvnitř hlavy", za což jí byla mimochodem "velice vděčná"
"…co si pamatuji, okny dovnitř proudilo slunce a mě došlo, že musí být někdy dopoledne. Vzápětí mi došlo, že mě naši budou hledat a já se pokusila vstát, ale jen co jsem udělala krok, málem jsem uklouzla na neznámé kalužině. Ten pach krve byl najednou mnohem intenzivnější, než jen něco málo na té rozbité flašce… V tu chvíli se mi vrátily smysly docela. Ležel tam na zemi s rozbitou hlavou přímo uprostřed ohromného červeného fleku bez jakýchkoli známek života…Charlie."
"…Oops, tak tohle je drsný…"
Tohle bylo všechno, na co se momentálně zmohla. Vyvalila oči a mírně otevřela ústa na znamení překvapení. Sice v jisté míře čekala, že to tak pravděpodobně skončí, ale když to slyšela od mámy…překonalo to všechny její dosavadní představy…
"A o pár vteřin později vtrhla dovnitř policie…chtěli vědět, co jsem to udělala, proč, kdy…jediným slovem chtěli znát moji výpověď, jenže já si na nic z předešlé noci nepamatovala. Případ šel až k soudu, který mě nakonec díky bohu zprostil viny za nedostatek důkazů, chybějícímu motivu a svědkům, mimo jiné také díky tomu, že jsem byla nezletilá. Nedokázali mi to…ale jeho bratr Erik mě k smrti nenáviděl. Nedokázal se smířit s verdiktem, že jsem nevinná, že vražedkyně jeho mladšího sourozence zůstane klidně na svobodě…k smrti mě nenáviděl, dokonce přísahal, že mi ze života udělá peklo. A taky udělal, ale dál už se mi to nechce rozebírat. Odstěhovali jsme se daleko od toho prokletého místa a já si pro jistotu změnila jméno, aby se to už neopakovalo. Tady jsem potkala tvého otce, měla tebe… a odtud už to znáš. Jenom ta noční můra, že jsem v šestnácti někoho zabila, mě pronásleduje celý život…nevím, jestli to je pravda nebo ne. Tohle už se asi nikdy nedovím…

 

2 people judged this article.

Comments

1 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 29. april 2012 at 19:05 | React

Pěkně dlouhý, ještě, že su nemocná a tak se trochu nudím.
Co říct? Ups, tohle je drsný;D Bylo to takové reálné tahle kapitola, líbilo se mi to. Jenom ty překlepy, velká písmena, mě trochu ruší. Ale moc ne.

2 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 29. april 2012 at 19:06 | React

Jo ty pampelišky. Jsou pořád žluté, úžasné a my jim stejně bdeme říkat pampelišky, takže ne, nic se nemění;)

3 Hejlynka Hejlynka | Web | 29. april 2012 at 20:54 | React

Je to pěkně napínavý...Už se těším na pokráčko... :-D  :-D  :-D

4 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 30. april 2012 at 17:32 | React

Tak Miss to je úplná šílenost. Prý 90-60-90. Jo kdysi jsem dělala krasobruslení, ale musela jsem s tím skočit kvůli škole. A teď bych chtěla zase začít, protože mě to chybí, ale ty holky jsou už úplně jinde.
Přesně, už jsem vyluštila křížovku, začala čtenářák k maturitě, napala si seznam věcí do Německa, prošla celý internet, hrála hodinu naprosto stupidní hru na mobilu. Co dál?:D

5 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 1. may 2012 at 9:40 | React

Pošli mě ty povídky! Aspoň se nebudu tak nudit:)

6 Ronnie Ronnie | Web | 1. may 2012 at 11:53 | React

Júú veľmi pekné :D

7 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 1. may 2012 at 15:45 | React

S poznámkama si nedělej starost, u Faint mám asi patnáct řádků...
A kolik těch soutěžících vlastně nakonec je?;)

8 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 1. may 2012 at 17:08 | React

Ok, těš se na zvláštní věci. A to myslím doslova. Ale jsou tam i pěkné povídky, pěkné pasáže:) A docela se těším co mě na to řeknou, předpokládám, že z toho bude nenávist až do smrti. Tak hodnoť pořádně!:D

9 Anne Anne | Web | 21. may 2012 at 15:30 | React

Oops, tak tohle bylo drsný :O xD
Nevedela by som si predstaviť že moja mama takto pařila na párty a ani náhodou že niekoho zabila ~.~
Né, teraz sa neodtrhnem :-D
Proste sa to skvelo číta :))
Tak to som rada :) určite, budúci rok sa vidíme vo finále a dopadne to tak, že nám dajú zlato obom :D

10 Erin Erin | Email | Web | 4. september 2012 at 19:18 | React

Sakra, ona to fakt udělala!
NTeda ne, neudělala, asi, ale víš, jako to myslím... heh, že ten Erik byl jednímz těch, co zabili Alexe?! :-!
Každopádně kapitola skvělá a skvěle se u toho poslouchají písničky smutnějšího rázu... :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement