.


Mé druhé Já - 2

18. april 2012 at 21:34 | V |  Mé druhé já


Chapter II

Z předchozí kapitoly- Schyluje se k bouři, temná mračna zahalují oblohu. Rozpršelo se. Dům č. 14 - jak obyčejné místo. V té době se v něm nachází několik lidí. Alex se Sárou a jejich malá dcera Emma. Vzduchem se ozve výstřel, maskované postavy se snaží dostat se do domu. Oba dva opětují palbu, ale proti takové přesile nemají šanci zvítězit. Alex se snaží zavolat mobilem pomoc (Jeryho s Adamem), ale ještě dřív, než stačí dorazit, ho zastřelí vůdce těch, proti kterým se snaží bránit...a tím vše končí...zdánlivě končí...

Emma se trhnutím probudila a prudce se posadila na posteli. Z čela jí odkapával horký pot a při tom se tvářila neobyčejně rozrušeně. Tento sen se jí zdál už několikrát. Začalo to asi před týdnem a od té doby se k ní noc co noc zase vracel s navlas stejným scénářem, ale ještě nikdy předtím to nebylo tak živé, jako tentokrát.
Prázdným pohledem zírala na bílou stěnu před sebou, kde se jí před otevřenýma očima odehrávaly záblesky z toho podivného snu, jako sestříhané fotografie na běžícím pásu. Už to znala nazpaměť, věděla, kdy co přijde, ale nijak nedokázala zabránit, aby jí to ani tentokrát nepřipadalo tak děsivé, jako pokaždé. Vždycky se zdálo, jako se celý ten děj odehrával přímo před ní, ale přesto do něj nešlo vstoupit. Podobně, jako kdyby si nasadila 3D brýle. Něco takového je ovšem ve snech zcela nemožné.

Setřela si dlaní vlhké čelo a snažila se oprostit si mysl od všeho, co by jí sen jen okrajově připomínalo události, prožité před chvílí. Dlouhým pohledem přejela celý pokoj. V místnosti bylo ještě šero, zatažené závěsy bránily zatím slunci, schovaném za mraky pronikat dovnitř a osvítit tak její černé myšlenky, ve kterých se navzdory svému vyslovenému odporu, tak stále musela vracet. Hlavou jí náhle pronikl výstřel a ona ze sebe leknutím div nevydala výkřik. Opřela se o hranu psacího stolu a pokusila se popadnout dech. Nikdy se nedozvěděla, co bylo dál. Nedovolilo jí to. Nevěděla, co za tím stojí, ale pokaždé se probudila v tomtéž místě, a když se ještě později snažila usnout, aby se jí konečně podařilo zjistit, co následuje, vždy se jen převalovala na posteli ze strany na stranu, neschopna zamhouřit oka a opět se ponořit do snu. Proto se musela smířit s tím, že si ten příběh bez konce nejspíš bude muset domyslet po svém. Ale jak, když zbytek prostě neexistoval? Nebylo čeho se chytit.
Do jejího přemýšlení náhle vstoupil tichý zvuk tikotu budíku, který se postával na stole. Udělala několik kroků a vzala jej do dlaně. S překvapením zjistila, že bylo teprve 3\4 na šest. Docela brzy na to, vstávat do školy.
Unaveně se protáhla a zamířila ke dveřím na opačné straně pokoje. Stejně už by se jí nepodařilo usnout a ležet jen tak na zádech a dívat se do stropu by jí pravděpodobně unudilo až k smrti.
Na chodbě panovala menší tma, než u ní. Nejspíš to bylo tím, že dole v přízemí se ještě stále svítilo.
"Mamka zřejmě bude ještě doma"
Blesklo jí hlavou a dala se do scházení schodiště, které ústilo dole v obýváku, kde se ostře stáčelo na levou stranu. Jednou rukou se přidržovala se zábradlí, aby se nesesunula až dolů a druhým loktem si zakrývala oči před prudkým návalem světla, které jí oslňovalo, až musela krčit víčka.
"Emmi, ty už jsi vzhůru? A co že tak brzy?"
Ozval se odněkud ze tmy mámin hlas, jakmile zaslechla její kroky na schodišti.
"Nemohla jsem usnout"
Zamumlala a tím zodpověděla obě dvě otázky zároveň. Vždycky uznávala, že je lepší říci jen část pravdy, než celou lež a tak tomu koneckonců bylo i v tomto případě. Nemohla jen tak vyklopit to, co se jí převalovalo na jazyku, protože v takových věcech už se mámě vážně nesvěřovala. Nechtěla před ní vypadat, jako malé dítě, kterým už dávno nebyla, a vždycky ji nehorázně štvalo, když ji k němu někdo přirovnával.
"Ten sen mi prostě nedá pokoj…"
Ale tu poslední část věty skoro zašeptala, možná aby nikdo neslyšela, že ji vůbec řekla. Protřela si oči, které si už postupem času začaly zvykat na tu náhlou světelnou změnu.
"Běž si ještě lehnout"
Tentokrát lehce odvodila, že hlas vychází z předsíně. Mamka se už zřejmě chystala k odchodu.
"co tu budeš tu půl hodinu dělat?"
"No to sama nevím"
Řekla si Emma pro sebe a posadila se na schody, protože se jí nechtělo stát na nohou a tato varianta se jí zdála asi nejpohodlnější
"No ale ty už se nějak zabavíš ne? Já už bohužel musím do práce. Poslední dobou toho tam máme hodně, nečekej mě dřív než v 8. Ahoj."
"Ahoj"
Zavolala ještě za ní, ale to už bylo jen slyšet slabé zaklapnutí domovních dveří a posléze zvuk auta, které se snaží nastartovat.
Když okolí konečně utichlo, ozvala se jí v hlavě podivná myšlenka, která se nedala jen tak odbýt
Proč se mi to zdá pořád dokola?
Napadlo ji a tu myšlenku si nepřestávala přemítat
Po pravdě mě to začíná i děsit. Sen, který se vás drží a nic nenasvědčuje tomu, že by měl jen tak skončit, to přece nemůže být náhoda. Nesmí. Nebo může? Ani nevím, co si o tom všem mám myslet. Nerozumím věcem, týkajících se mého vědomí tak dobře, abych to dokázala vysvětlit. I když bych asi měla, když se to týká mě samotné. A čím víc se na to snažím nemyslet, tím častěji se to vrací, dokonce i ve dne. Co mám dělat? Co se to se mnou děje? Nevím. Dost stručná odpověď. Nevím. Asi bych s tím měla začít něco dělat. Sny se přece nezdají jen tak bezdůvodně. Všechno se děje z nějaké příčiny, ale jakou spolu mají tyto dvě věci souvislost? Nevím, a je to tu zase…nechci nevědět, tahle skutečnost je prostě k nevydržení. Možná, že jsem si jen spojila několik věcí z reálu do smyšleného světa, tak se to přece při snění děje nebo ne?. Emma, ta malá holčička, která musí prožívat tu děsivou celou událost se svými rodiči. Je, možné, abych do ní nevědomky ztělesňovala sama sebe? Emma…ta malá tříletá holčička. Tuhle část ještě docela chápu; táta mi umřel na rakovinu, když mi byly právě tři roky. Neměla jsem šanci ho poznat a nikdy tu šanci nedostanu. Nezbylo mi po něm nic, žádná fotografie nebo památka, která by mi ho alespoň vzdáleně připomínala, ale takhle jsem odkázaná jen na mámino vyprávění. Je zvláštní, říkat "táta" někomu, koho ani neznám, jako by to pro mě byl úplně někdo cizí. Smrt si nevybírá, jen škoda, že to přišlo právě na něj…tak brzy.
Obrat v myšlení na tuhle bolestnou vzpomínku způsobil, že se jí z očí upadla slza a roztříštila se na dřevené podlaze. Kdykoli v mysli vyslovila jeho jméno nebo si jej alespoň snažila matně představit, dopadlo to podobně. Podobně, jako o svém snu se o tomto před mámou nikdy nezmiňovala. To ona byla tak, která jeho smrt i po tolika letech nesla velmi těžce, právě proto si tohle téma raději nechávala pro sebe, než jí v duši způsobit další bolest. Mohla si jen představit, jak ho asi měla ráda a jak jí teď chybí.
Je možné, že se mi tím opravdu snaží něco sdělit? Třeba jen náznak, nemusí to mít nic společného s ním, s mámou nebo s kýmkoli, koho znám. Dokonce i vidění nebývají tak úplně přesná a vždy se do nich zamotá spousty situací, které mohou mít zdánlivě odlišný význam, než jaký na první pohled nesou. A třeba taky ne. Je to jen sen. Otravný sen, který si očividně dal za úkol dovést mě z toho k šílenství. Ale jedno zvrátit nemůžu, i kdybych měla snad překopat celý svět vzhůru nohama - mluví ke mně. Nejsem si sice jistá, jestli jsou něčeho takového schopny, ale tenhle to dokáže. A já jednou přijdu na to, co se mi snaží říct…


 

1 person judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 6. may 2012 at 9:22 | React

Pěkný článeček, zajímalo by mě, jak se to bude dál vyvíjet:)

2 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 13:04 | React

Krásná kapitola!
Taková vzpomínková, dojemná.
Strašně se mi líbilo, jak si vyřešila čas. Nikdy mě nenapadlo místo složitého tři čtvrtě napsat 3/4! :-D Tomu jsem se musela usmát, protože to je vážně moc chytrý!
Ani nevíš, jak moc se těším na další část, kde se dozvím víc a víc a... jsem do toho prostě úplně zažraná.
Zatím si nám vůbec nic, až na smrt Alexe, neřekla, takže zachováváš tajemno. Už teď jsem napnutá jak trenky osmdesátníka, takže za chvíli si budu kousat nehty, jestli něco nevyklopíš :-D A jde se dááálll *začíná jí hrabat, ignoruj ji*

3 frana-alrika frana-alrika | Web | 19. october 2012 at 14:39 | React

Moc pěkný začátek, ale narozdíl od Erin se mi zdá, že ta čísla trochu narušují příběh. Ale jinak moc pěkné. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement