.


Mé druhé Já - 5

19. april 2012 at 21:51 | V |  Mé druhé já


Chapter V

"Cože, to už je tolik?"
Vylekala se Emma při pohledu na hodiny zavěšené na fialové stěně Jillina pokoje, které nemilosrdně ukazovaly už čtvrt na deset, a velká ručička se dál ohromnou rychlostí přesouvala směrem ke třicítce.
"to jsme se zase zakecaly a mamka neví, že jsem tady!"
"Emmo, klid!"
Snažila se Jill zastavit její paniku, která by se brzy mohla začít vymykat kontrole.

"Od čeho máš mobil, člověče? Tak jí zavolej, že ses trošku zdržela a že se vrátíš později. Nadiktuj mi číslo a můžeš si zavolat, když teda nemáš ten kredit"
Emma sice nedokázala pochopit, jak Jill může říkat šesti hodinám "malé zdržení" ale než aby se zabývala tím, jak moc je tato skutečnost absurdní, raději seběhla po schodech do předsíně a pustila se do hledání telefonu. Najít ho, jí nezabralo tolik času, kolik odhadovala, protože jí obvykle zapadl úplně na dno kapsičky a na cestě k němu se musela vypořádat s drobnostmi jako s klíči, peněženkou, průkazkou na oběd nebo neskutečně zamotanými sluchátky. Tentokrát se však kupodivu nacházel hned na povrchu, což se velice hodilo. Stiskla hlavní tlačítko pro jeho aktivaci, ale k jejímu zděšení display zůstával stále černý a nevykazoval žádnou aktivitu.
"Ne, neříkej, že ti zase došla baterka!"
Zoufala a zuřivě se snažila přístroj zaktivovat, vždy však docházela ke stejnému výsledku. Mobil se jevil mrtvý, jako kdyby z něj opravdu odsáli veškerou energii. Emma měla co dělat, aby s ním ve stresu nemrštila po dlážděné podlaze, protože už nad ním začal ztrácet trpělivost.
"Děje se něco?"
Zavolala na ni z patra Jill, která se nakláněla přes vrchní hranu zábradlí, ve snaze zjistit, nad čím se její kamarádka dole tak rozčiluje.
"Vybil se mi mobil a já si nepamatuju číslo na mamku! Nemáš náhodou nabíječku?!"
Ta na ni z vrchu houkla něco ve smyslu toho, že se podívá a následně zmizela někde na chodbě. A mezitím, co Jill obracela svůj pokoj vzhůru nohama ve snaze najít jeden obyčejný kabel do zapojení do zásuvky, Emma mezitím dole hledala způsob, jak se uklidnit, aby jí nepraskly nervy. Při představě, co její máma asi řekne na to, proč se vrací domů až tak pozdě v noci, když jí o ničem ani nedala vědět a určitě se jí už nespočetně snažila volat zpátky, aby zjistila, jestli se jí náhodou něco nestalo a určitě teď musí být vynervovaná vice, než byla Emma nyní. Pokusil se zdlouha nadechnout, aby v sobě potlačila přetékající nervozitu a hlavně vztek sama na sebe, že se kvůli vlastní nerozvážnosti dostala do takové obtížné situace a řešení, jak z toho ven viselo někde v neznámu. Její jedinou záchranou teď byla Jill, ale s narůstajícími minutami, ve kterých slyšela jen kroky v podkroví, šílený rachot a tlumené nadávky, si příliš velké naděje nedávala.
"Máš?"
Zeptala se s neskrývanou úzkostí v hlase a nemusela ani čekat na odpověď, stejně věděla, co pravděpodobně přijde.
"Tak "Máš?"
"Mám!"
Vydechla s nepopsatelnou úlevou, která rázem zahltila celé její tělo. Nezdržoval se, popadla telefon a řítila se zpátky do pokoje a při tom brala schody téměř po třech. Ve dveřích se mále srazila s Jill, která se na ni už z dálky usmívala a točila s nabíječkou v ruce. Obě spěchaly k nejbližší zásuvce, kde ji Jill strčila do zdi a Emma se při tom snažila narvat její konec do otvoru ve svém telefonu.
"Ale ne!"
"Co se děje?"
"Nepatří to tam!"
"ukaž"
Jill prudce trhla hlavou, vytrhla Emmě mobil z prstů a pokusila se o tom sama. Bohužel to však mělo stejný výsledek, ačkoli si to sama sobě při prvním pokusu nedokázala přiznat.
"Nemáš ještě jinou?"
Vznesla otázku s nepatrnou nadějí, jenže když Jill pomalu zavrtěla hlavou.
"A nevíš, kdy mi jede alespoň bus? Ne že bych se chtěla trmácet domů celou tu cestu, jestli chápeš."
"Nejsem si jistá, ale myslím si, že poslední spoj ti jede kolem půl."
"dobře a kolik je teď přesně hodin?"
"21:28! Tohle bude těsný!"
"Cože?! To nemám šanci stihnout!"
vykřikla a opět seběhla do předsíně. Jill jí byla v patách. Emma přes sebe bleskově přetáhla mikinu a s nazouváním bod si taky příliš problémů nedělala.
"Myslíš si, že to zvládneš?"
Mluvila k ní Jill opřená o dveře. Emma se nemohla zbavit dojmu, že si tuhle pózu její kamarádka nějak překvapivě oblíbila.
"Nevím, ale budu muset"
Řekla a přehodila si batoh přes rameno.
"Zastávka je daleko asi 80 metrů ne? Tak by to teoreticky mohl být světový rekord!"
Jill se ještě naposledy zasmála a naposledy zavolala na Emmu milion dalších věcí, které její kamarádka vnímala jen z poloviny, protože momentálně měla jiné starosti. Otevřela chladnou branku a s vrznutím ji opět přibouchla. Nestarala se o to, jestli jí bude Jill zítra ve škole nadávat, že jim jen tak bezdůvodně ničí lak, ale byla si jistá, že to pochopí. A navíc se někdo anti-perfekcionistický (omlouvám se za tohle šílený slovo…:D) jako Jill nikdy nezabýval takovými nesmyslnými detaily, jako byla například oprýskaná branka, kvůli špatnému zacházení nadměrně agresivním zavíráním.
Běžela tmavou ulicí, osvětlovanou okolními lampami a zepředu k ní doléhala zářivá světla vzdálených domů, podobných nízkým mrakodrapům. Vdechovala ledový noční vzduch, který jí
smršťoval plíce, a proto se častěji zadýchávala. Po několika vteřinách zabočila do vedlejší ulice, kde na zastávce, osvětlené dvěma velkými lampami, už stál autobus, do kterého nastupovala skupinka nějakých cizích lidí. Emma ještě zrychlila své tempo do sprintu a překonávala tak metr za metrem směrem k vozu. Věděla však, že to nebude stačit. Měla sto chutí zakřičet
"HEJ, počkejte na mě. Já jsem ještě tady!"
Ale na poslední chvíli se rozhodla raději to nedělat. Nechtěla před těmi několika málo lidmi být za blázna, který chodí na poslední chvíli.
Když už byla jen necelých dvacet metrů od autobusu, jeho dveře se jako naschvál zavřely, ozvalo se nastartování a Emmu zahalil šedý kouř, který přitom vyšel z výfuku a donutil ji zastavit se a začít kašlat, protože se jí tím nechtěně dostal do úst. Až později, jakmile si prostřela oči, spatřila dvě malá, červená světélka už daleko před sebou mizící za dlouhou zatáčkou na jinak rovné silnici.
Povzdechla si a vydala se na cestu, nic jiného jí v tuto chvíli asi nezbývalo. Sama si teď vyčítala, že kdyby běžela jen o trochu rychleji, nemusela by teď jít dva kilometry pěšky a ve skutečnosti byla cesta před ní ještě mnohem delší. Tu vzdálenost jenom odhadovala přes vzdušnou čáru.
Po cestě si krátila čas pískáním si. Nevadilo jí, že její vymyšlená melodie vůbec nijak nezní, ani že je to celé naprosto falešně. Nemohla za to, že patřila zrovna mezi lidičky, které nebyli obdařeni hudebním sluchem, ale nic si z toho nedělala, protože pro ni existovaly i jiné věci, než jen zpěv, který ji navíc nikdy příliš nebral.
Při tom hledala nějakou zkratku, kterou by si usnadnila cestu domů, ale o žádné nevěděla. Většinou od Jill jezdila autobusem a to se nikdy moc nedívala na ubíhající okolí za jeho okny, věděla jen, že se musí vydat rovně a následně ostrou zatáčkou doprava u restaurace. Její pohled proto směřoval k levé straně cesty, kde mezi domy hledala nějakou skulinku nebo silničku, kudy by mohla odbočit.
Zastavila se uprostřed prázdné vozovky a otočila se vlevo, kde se ulice rozdělovala dvěma směry. Jeden pokračoval stále rovně a ten druhý se láma l doleva, do tmavé uličky, táhnoucí se neznámo kam. Matné lampy svítily jen po jedné straně chodníku a vycházela odtamtud jakási nepopsatelná aura strachu. Temné stíny dopadaly na zašedlé domy, bez rozsvícených oken a občas se ozvalo skřípavé zamňoukání. Emma věděla, že tohle je možná jediná šance, jak být doma během několika málo minut. Ještě naposled se zhluboka nadechla a nejistým krokem vstoupila do uličky, která se za ní jakoby náhle uzavřela…¨

 

1 person judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 6. may 2012 at 9:31 | React

Mám dojem, že to není dobrý nápad:D
Jinak, když nemá hudební sluch, má hudební hluch, aspoň neco, ne?:D

2 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 13:55 | React

Ježiši, tohle byl snad osud! :-D
Nedávno jsem přišla domů míto půl desáté o deset minut později a měla průser jako hrom. Teď jsem si to krásně uvědomila. Mít takové zpoždění, rodiče mě zabijou. Bez Nějakých řečí, fakt :-D Jsem ráda, že jsem přežila těch deset minut. A ještě nedat mamce vědět... huá, přísahám, to se pro mé zdraví raději nikdy nestane!
Kapitola drsná a konec páchne strachem a napětím. Já sama bych se osobně taky vydala tou uličkou, nebo bych se vrátila k té kámošce.
Proto si raději pamatuju číslo taťky, kdyby něco, já zavolám jemu, on mamce, on mě zpátky, že je všechno ok a žiju :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement