.


Mé druhé Já - 7

19. april 2012 at 21:54 | V |  Mé druhé já


Chapter VII


V tu chvíli dočista zapomněla, co je pro ni bezpečné a co ne, ale byla to jediná možnost, jak se z této dočista zapeklité situace dostat. Nemohla už dál čekat až do chvíle, kdy si jí právě přicházející postavy všimnou, i když je od sebe oddělovala ještě dost velká vzdálenost a zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by ti dva nějak zvlášť spěchaly. Nemohla se zbavit dojmu, že se spíš snaží na sebe nepřilákat pozornost nikoho, kdo by se tu jen čistě náhodou mohl objevit. Bylo to krajně nepravděpodobné, ale když ona málem narazila na ně, tady, v opuštěných nočních uličkách, mohla už klidně věřit čemukoli.

Naposledy se ještě rozhlédla, jestli si příchozí náhodou nevybrali jinou postranní cestu, a když zjistila, že tomu tak není, na nic nečekala a vběhla do jednoho z opuštěných domů, stojícího nejblíže k ní po levé straně.
Jeho dveře byly vyvrácené a povalovaly se opodál opřeny o schody s hezkou vrstvou plísně, která je postupně celé prožírala.
Opřela se o zeď kousek od otvoru a snažila se zklidnit srdeční tep. Nedařilo se jí to. Nesnášela nejistotu, zvláště když dvě takové nejistoty teď kráčí po silnici přímo k jejímu úkrytu.
"Kdo jsou a co tu chtějí?!"
Položila si sama pro sebe otázku, bez ohledu na to, že si na ni nedokáže odpovědět a nezbývalo jí tedy nic jiného, než si celou situaci domýšlet po svém
"třeba jsou to jenom dva opilci, kteří si krátí cestu z restaurace, která musí být u té ostré zatáčky někde poblíž. Ale nevypadá na to, že by se nedokázali udržet na nohou, takže tady musí být úmyslně! Ne, tohle není dobré. Kdo jiný, kromě neskutečně šíleného člověka, jako jsem já, by sem dobrovolně vkročil? Bože, jaký já mám strach!"
Místo neustále se vracejících černých myšlenek, raději pohledem přelétla polorozpadlou místnost, ve které se ukrývala. Hromady poničených cihel a ostrých kusů kamenů, se teď válelo po podlaze, kam jen pro tmu oko dohlédlo a zakrývaly téměř její poloviny. Z poničených stěn visely zašlé tapety, na mnoha místech ošklivě roztrhané a strop už se téměř nakláněl ke spadnutí, takže Emma už odpočítávala vteřiny do doby, kdy se jeho nebezpečně nakloněná část dostane na hranici extrému, kdy už pro ni nebude jiná možnost, než se zřítit a Emmu za živa pohřbít v jejich sutinách. Ta si při té představě musela setřít pot z čela, jelikož to pro ni nebylo vůbec nic příjemného, přemýšlet nad možnostmi vlastní smrti.
Tuto myšlenku odhodila stejně jako zmačkaný kus papíru do koše pod svým stolem a raději se zaměřila na otevřené dveře, vedoucí z místnosti dál do úzké tmavé chodby. Všechno nasvědčovalo tomu, že tato rozvalina kdysi sloužila, jako rodinný domek, ale kdy a proč se z něj stalo tohle, to už před ní skryla neskutečná časová zábrana. Stejně se nijak zvlášť nestarala, co se tu dělo před tím nebo proč se z této čtvrti stalo opuštěné místo, kterému je lepší se vyhnout dokonce i ve dne. Nikdo totiž neví, co se za kterým rohem může skrývat.
Vyklonila se ze vchodu, aby zkontrolovala stav situace - ti dva neznámí byli stále na cestě sem a bohužel pro ni nic nenasvědčovalo opaku. Ačkoli bylo z pohledu znát, že se tu pravděpodobně nebudou moc dlouho zdržovat a jakmile zmizí na konci ulice, bude Emma konečně moci nerušeně odejít, ale zvědavost jí nedala, aby se nepodívala, co je tu dál. Snad možná proto, že ani v nejmenším nepočítala s tím, že by se sem ještě někdy v budoucnu chtěla vracet. Už nikdy.
Shodila aktovku na zem a chvíli se v ní jen tak přehrabovala, dokud nenašla klíče. Z jednoho ze železných kroužků odmontovala drobnou baterečku a rozsvítila ji. Baterka byla možná malá, tak do dlaně, zato proud světla, který náhle zalil celé okolí, byl oslňující. Emma si to uvědomila, blesku-rychle její záři ztlumila rukou a v duchu doufala, že na sebe moc neupozornila, protože to bylo v tuto chvíli to jediné, co mohla ještě pokazit.
Překročila rozsáhlou hromadu harampádí a podařilo se jí přejíc celou místnost až k oněm dveřím. Chodba byla krátká a vedlo z ní několik dalších dveří, vždy střídavě vpravo a vlevo. Stěny byly podobné, jako tomu bylo v předcházející místnosti, jen strop se tu držel o něco lépe. Ucítila zvláštní zápach, jako kdyby vycházel ze samotné zdi, což se zdálo být už samo o sobě absurdní.
"tady to smrdí asi tak, jako když máme o Vánocích kapra!"
Zacpala si nos a rukou ohmatávala stěny, vlastně ani nevěděla, proč to dělá.
"musí tady děco být, debyslíb si, že by se to bralo jed tak odděkud!"
Přenesla svou váhu na ruku, kterou se opírala o prkna usazená ve zdi, když v tom se pod nezvyklou zátěží prolomily a Emma začala padat do tmy.
Kutálela se po kamenných schodech, hlava, ruce, nohy, hlava, nohy, hlava…až nakonec prudce dopadla někam na studenou podlahu a zůstala ležet bez hnutí na zádech. S jejím pádem se uvolnilo velké množství prachu, který se tu již léta hromadil.
"Au, moje záda…"
zakašlala, dostala se na čtyři a rukou se podpírala naraženou páteř.
"Myslím, že po dnešku už jsem otlučená dost. A kde to vlastně jsem?"
Rozhlédla se a rozsvítila baterku. Namířila jejím světlem po okolí, dokud ve tmě nenašla schody, vedoucí pod velkým sklonem zpět do chodby, kudy by se dostala ven, ale její pozornost teď zaujalo něco docela jiného - něco před ní silně zavrzalo, trhla baterkou směrem tam, odkud se tajemný zvuk ozva a v zálivu světla se ze tmy vynořily další dveře, podobné těm, které viděla nahoře. Byly pootevřené! Při pohledu na ně jí přeběhl mráz po zádech, ale zvědavost jí nedala, aby se to i přes vyložený nesouhlas ve své mysli, nevydala prozkoumat.
Pomalými kroky se začala přibližovat, až stiskla kliku a vstoupila dovnitř. Dveře za sebou pro všechny případy zavřela. Objevil se před ní nevelký sklep, plný podivných krabit, narovnaných na sobě a úplně na jeho konci, u vykládané zdi plochými kamenů, stála velká káď. Až teď si Emma vlastně uvědomila, že zápach najednou mnohem víc zintenzivnil tak, že jí nepomohl už ani zacpaný nos. Pokud nevycházel z té velké nádoby před ní, tak už nevěděla, odkud by se mohl brát a také cítila vlhkost.
Velice nejistě přistoupila až k jejímu okraji, přejela hranu kádě svými prsty a baterkou posvítila dovnitř. Musela zkřivit obličej, jakmile světlo odhalilo spousty těl mrtvých ryb, plavajících břichem vzhůru a kterých byla voda plná až po hladinu. Při pohledu na to se jí žaludek obracel z jedné strany na druhou. Tohle jí stačilo, už se měla k odchodu, když tu koutkem oka zpozorovala záblesk na dně, což ji donutilo vrátit se a zjistit, o co jde. Pokud se tedy nejedná pouze o náhodný odraz, vytvořený jen díky průhledným šupinám na rybích tělech.
Brzy však zjistila, že tam dole něco opravdu je, ale nebyla natolik odvážná, aby se odhodlala prostrčit svou ruku mezi slizkými těly tolika mrtvých ryb a navíc, kdo ví, jak je to hluboký!
Předmět dole se znovu zaleskl a vzbuzoval v Emmě stále větší a větší touhu, přijít na to, co to je. Zavřela oči a pomalými pohyby přibližovala prsty ke hladině, a jakmile se setkaly s překvapivě vlažnou vodou, zkřivila obličej nechutí a dál ruku potápěla. Musela se pro něj natáhnout za každou cenu, neměla ráda, když před ní někdo nebo něco ukrývá další nevyřešená tajemství a záhady. Ihned ji však zase rychlým pohybem vytáhla, dotkla se totiž šupin jedné z ryb. Poodstoupila o několik kroků vzad a snažila se rozdýchat svůj šok.
"No tak Emmo, přece nebudeš padavka, která se bojí udělat jeden prostý 'úkol'!"
Pokusila se sama sebe nějak nakopnout a donutit se zkusit to znovu, ať se děje, co se děje. Potřeboval to udělat už kvůli sobě, ještě dlouho by se pak užírala, že to jen tak beze všeho vzdala a ani nezjistila, co se vlastně snaží najít.
Dostala se zpátky ke kádi a s odporem obhlížela hladinu, aby našla mezi rybími těly, nějakou výraznou mezeru, kudy by mohla prostrčit paži. Nakonec, když se jí po několika málo vteřinách, strávené hledáním, nakonec podařilo takové místo objevit, zhluboka se nadechla a prostrčila dlaň skrz vodu a mířila do nejvyšších hloubek, až se dostala až úplně dolů. Projížděla prsty po dně kádi, když tu se jí něco dostalo do dlaně. Nejprve si myslela, že je to jen další ryby, kterých bylo všude kolem habaděj, když tu jí došlo, že to ryba v žádném případě není. Otevřela oči, aby se přesvědčila, co to vlastně našla. Jakmile ji však vytáhla z vody, děsně zaječela. To, co svírala ve dlani, totiž byla něčí ruka! Na jednom z jejich prstů měla prsten s velkým kamenem a podle všeho to byl ten předmět, který Emma před chvílí zahlédla třpytit se na dně.
Ta teď nevěděla, co má dělat. Chtělo se jí křičet a utíkat zároveň, její dilema ale rozsekly kroky, které se náhle ozvaly odněkud za dveřmi. Emma strnula hrůzou a krve by se v ní nedořezal. Tělo se jí rozklepalo a zmateně vrhala sekané pohledy z jedné strany místnosti na druhou. Byla v pasti, to jí došlo poměrně rychle. Kroky stále sílily a zaslechla dokonce i tlumené hlasy, kterým zatím nerozuměla, ale i to jí stačilo, aby si z toho vyvodila jistý závěr. Někdo se blížil a není sám!
Ovládl ji strach o vlastní život, až ji tu někdo najde a zjistí, že právě objevila tajnou skrýš na mrtvoly! Musela jednat, protože na tom závisí její budoucí existence. Pohotově stáhla mrtvému prsten z ruky a schovala se za hromadu krabic, téměř u stěny a díky malé škvíře mezi nimi, měla dobrý výhled na celou místnost. S napětím očekávala, co bude dál…

 

1 person judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 6. may 2012 at 9:38 | React

waú:D děvče, já konečně objevila někoho s velkolepou tvorbou:D
Juchú :D tak sem se budu vracet doufejme často:D

2 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 14:39 | React

Ty vole, já vytáhnout ruku, tak to se mnou sekne o zem :-D Vůbec teda bych asi nelezla do domu, bych sprintovala směr domů. By byla jenom vidět čára a oheň na asfaltu, jaká by to byla rychlost.
No, ale jinak musím říct, že je to geniální nápad, schovávat těla do rybiny... no, víš, jak to myslím, i když jsem to definovala jako prvňák :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement