.


Mé druhé Já - 8

19. april 2012 at 21:58 | V |  Mé druhé já


Chapter VIII


Dveře se s rachotem otevřely a dovnitř vstoupily dvě tmavé postavy. Světlo jejích baterek zalilo celou místnost oslňujícími pruhy světla a způsobovaly to, že veškeré předměty, co se tu nacházely, vrhaly na podlahu a na stěny dlouhé, tmavé stíny.
Chvíli oba jen tak nehybně stáli na prahu, když tu jeden z nich konečně vystoupil o několik kroků dopředu a znovu přejel místnost zleva doprava baterkou, snad aby si něco zkontroloval. Chybělo jen málo a Emma mohla být prozrazena. Tiskla se na hranu jedné z krabic, ze silného kartónu a sledovala dění před sebou. Snažila se ztlumit srdeční tep, který se vyšplhal až ke kritické hranici mezi panikou a infarktem. Cítila, jak se silně klepe po celém těle, jak jí ovládal strach a drobné kapičky potu, které jí rázem vyrašily na vlhkém čele. Po těle se jí proháněl mráz, přinášející jen svědectví o tom, do jaké zapeklité situace se to dostala.

"Richarde, kolikrát ti to mám ještě říkat, NIKDO TADY NENÍ!"
Ozval se hlas, postava sklopila baterku a otočil se ke svému kolegovi.
"Tak už prosím- tě přestaň už konečně sýčkovat a pojď. Nemáme na to přece celou noc!"
"A já ti zase říkám Franku, že tady někdo musel být před námi! - ta falešná zeď se určitě nevyvrátila sama!"
"beztak jsi ji jen špatně utěsnil! Tady už se všechno pomalu začíná rozpadat!"
"Už jsi někdy viděl, jak se zeď sama probořila? No já teda ne!"
První muž byl očividně dost nevrlý a tvrdě si stál za svým, možná si jen nechtěla připouštět, že jejich skrýš byla odhalena.
"Sak*a, dej už mi s tím pokoj!"
Rozkřikl se, až se ozvěna odrážela od stěn a vytvářela slabo verzi ozvěn, linoucí se až ven na chodbu a jistě ještě hlouběji do domu
"Ty to prostě musíš ještě zhoršovat že?! Jako by nestačilo, že už tak jsme v pěkném průšvihu!. Nech si svoje zbabělé poznámky raději pro sebe a už mi konečně pojď pomoct, nebo tu schůzku nestihneme včas!"
Domluvil a odkráčel dopředu
Emma ze své skrýše pozorovala, jak Richard jen pokrčil rameny, navzdory tomu, co si ve skutečnosti myslí a následoval ho ke kádi. Jejich kroky jí duněly v uších, a jakmile postavy procházely kolem ní a zahalily ji jejich roztáhlé stíny, posunula se o několik stop ke dveřím a nezbývalo jí nic jiného, než se modlit, aby si jí ani jeden z nich nevšiml! Jakmile se dostala až na konec krabic, opatrně vykoukla a její oči spočinuly na pootevřených dveřích; její jediné naději na útěk. Mohlo jí pozabrat pouze několik málo vteřin, než by se dostala ven, pak už je schody a ven na ulici. Kdyby to jen bylo tak jednoduché, jak si to představovala. Bylo téměř nemožné, provést to nepozorovaně, jelikož by ji ozvěna pravděpodobně prozradila a navíc by ji přítomnost těch dvou značně znervózňovala, přestože se nacházely na druhém konci místnosti. Kdyby si jí všimli, s ohledem na rychlost jejího běhu, by ji pravděpodobně dostihli ještě dřív, než by vůbec stačila dostat se ke schodům. Nemusela se dvakrát zamýšlet nad tím, že právě oni dva mají na svědomí život toho člověka…
Frank, který chtěl mít všechno co nejdříve za sebou, se naklonila přes okraj kádě, takže mu hlava na okamžik zmizela za rameny a sklepem se rozléhalo šplouchání vody, jak se prohrabával mezi mrtvými rybami, až voda vyšplouchla až na kamennou zem.
"To s těmi rybami byl dobrý nápad!"
Poznamenal a na chvíli zvedla hlavu od své práce.
"Nikdo ji nemohl ucítit, protože vůně ryb je natolik intenzivní, aby překryla i zápach způsobený mrtvým tělem!
Poté se drsně zasmála a opět sklonil hlavu k hladině.
Richard celou tu dobu jen nervózně postával a stále se nepřestával ohlížet na všechny strany, snad kvůli větší opatrnosti.
"A co když tu přece jen někdo je?! Sleduje, co tu právě teď děláme, a práskne nás poldům?! Říkej si, že nejsem chlap, ale já nepůjdu sedět jenom kvůli tvé tvrdohlavosti!"
"Dobře dobře!"
Souhlasil jeho kolega, kterému už zřejmě došla trpělivost, a nejspíš si sám začal lépe uvědomovat možné riziko.
"Pokud tady někdo opravdu je, neuteče nám! Jdi a zamkni dveře!"
Richard se otočil a zamířil ke dveřím. Přibouchl se, až se ozvala rána a dvakrát otočil klíčem v zámku.
Emma jen na sucho polkla. Teď byla v dokonalé pasti, měla odříznutou jedinou možnou cestu odtud. V hlavě se jí honila otázka "a co dál?!" Byla tu uvězněná, jako kulička v chrastítku.
"Tak, teď by nás tu neměl nikdo otravovat, jen to tu ještě prohlédnu, čistě kdyby náhodou!"
Nebylo vidět, jak Frank, k němu otočený zády, obrátil oči v sloup nad jeho až přehnanou opatrností, ale to už Richard s plně rozsvícenou baterkou obcházel sklep křížem krážem a snažil se svítit do každého temného koutu, u kterého hrozilo, že by se v něm mohl schovávat nějaký nevítaný host, jako byla třeba Emma. Ta, ačkoli byla v jisté nevýhodě, alespoň mohla pozorovat směr jeho cesty a podle toho se alespoň trošku přizpůsobit. Čím však byl muž blíže k hromadě krabit, za kterými se krčila, tím její strach stoupal, až se jí chtělo ze samé zoufalosti křičet. Neměla zrovna růžové vyhlídky do budoucnosti - zamčená v místnosti s někým, kdo by jí zabil bez mrknutí oka, jakmile by zjistil, že tu je. Její obavy ještě vzrostly, když zjistila, že Richard má za pasem připevněnou pistoli.
"Richarde, teď když už mi věříš, že už tu opravdu nikdo není, mohl bys sem přijít a laskavě mi pomoct!"
"jo, máš pravdu. Kdo by sem taky chodil?"
Ušklíbl se a šel Frankovi na pomoc
"Osaměla čtvrť, pozdě večer, uznávám, že není důvod se čehokoli obávat! A navíc tu o tom kromě nás a pár dalších lidí nikdo neví!"
V tu chvíli si Emma oddychla, protože se kroky od ní začaly vzdalovat. Poprvé, za celou tu dobu byla ráda, že tu Richard není sám, kdyby ho neměl kdo zastavit, rozhodně by netrvalo dlouho a mohla by se rovnou rozloučit se životem.
Ti dva mezi tím společně vytáhli bezvládné tělo z kádě na zem. Bylo nasáklé vodou, což nasvědčovalo tomu, že v kádi muselo strávit už nějaký ten den. Na tuhle scénu Emma raději přivřela oči, aby se nemusela dívat na mrtvolu těsně před sebou. Horory sice byly občas příjemné, ale nikdo by je nechtěl mít přímo před sebou. Ještě si k tomu mohla přimyslet nějaké krvežíznivé monstrum a hurá do Hollywoodu!
"Prsten!"
Zvolal najednou jeden z nich a začala pozorně pozorněji prohlížet nehybné tělo, ležící před ním na podlaze.
"Prosím?"
Richardovi trvalo o něco déle, než pochopil.
"Prsten!"
Zopakoval Frank a začala ohledávat prsty.
"Ten parchnt měl přece prsten! To je to, proč tu vlastně jsme! Kdyby s mě taky jednou za život poslouchal! Zatracená práce!"
Odplivl si a pokračoval
"No?...napadá tě, co teď?!"
"no a co má být?"
Na to zase Richard
"Prsten ne-prsten, k čemu ho vlastně potřebujeme? Jo, jestli chceš prsten, tak si můžeš za stovku koupit támhle za rohem a…
Frank se jen chytil za hlavu
"Richarde, ty jseš normální Mag*r!"
"Nejen že neposloucháš mě, ale dokonce ani to, co ti říká Mariol! Na tom prstenu je šestimístný kód no a Mariol to číslo samozřejmě chce! Tak už konečně chápeš?! Ten prsten je děsně důležitej!"
Emma si sundala prsten z ruky a ve tmě si jej zvědavě ohmatávala.
Pokud ti dva nelžou a opravdu je na něm něco napsáno, zjistím to, za každou cenu!
Nepokoušela se najít nic, nahmatala jen jakési drobné zářezy do stráva, ale vzhledem k tomu, že k ní doléhalo jen slabé světlo baterek, neměla nejmenší nárok, ho přečíst. Musela počkat, dokud neodejdou.
"Takže pokud ten prsten nenajdeme, tak bude Mariol děsně zuřit a oba dva nás nechá odprásknout! Neseď tady tak a na místo toho raději prohledej dno, jestli jsme jej náhodou nepřehlédli!"
Richard energicky vstal, opět došel ke kádi a posvítil do ní baterkou. Světlo pronikalo vodou a odhalovalo odrazy mrtvých ryb. Takto projel celou hladinu, ale po ztraceném prstenu nebyly ani stopy.
"Ne není tady!"
Hlásil, jakmile dostatečně prohledal dno a byl si jistý, že dole opravdu nic není.
"A díváš se pořádně?!"
"Dívám!"
Odfrkl, jako kdyby se mu nelíbilo, jak o něm Frank pochybuje.
"To to je úžasný!"
Rozčílil se a ve vzteku kopl do nejbližší kopy naskládaných krabit, které se při nárazu rozlétly na všechny strany.
Emma sebou leknutím trhla. Pokud bude jeho zlost pokračovat, hromada, která ji prozatím ukrývala, by mohla být další na řadě.
"Uvědomuješ si doufám, že bez toho prstenu se za žádnou cenu nemůžeme ukázat! TY víš, co Mariol dokáže, když zuří!"
"no, tak třeba řekneme že…"
"řekneme co?! Richarde, aťˇuž si vymyslíme cokoliv, myslíš si, že nám to uvěří jo?! To si tedy hodně věříš?! Zabije nás oba, jakmile se vrátíme s nepořízenou!"
"hm pravda…"
Odvětil
"A co takhle zkusit místo, odkud jsme ho sem přenesli?"
"To by mohlo vyjít, v kolik začíná ta schůze?!"
"Asi za půl hodiny, pokud se tam rozhodneme jít, s největší pravděpodobností ji nestihneme v čas."
Frank jen mávl rukou
"Mariol má hold smůlu! Chce prsten, tak mu ho opatříme! Tak pohyb, zbavíme se těla a zajedeme tam!
Každý z nich podepřel tělo, z jedné stany pod rameny, ze kterého splývaly dvě plandavé ruce, a vyšli pryč.
Emma ještě chvíli vydržela v úkrytu, dokud se nepřesvědčila, že už jsou dostatečně pryč a žádné nebezpečí jí tedy nehrozí. Rozsvítila svoji slabou baterku, přehodila si batoh přes rameno a celá roztřesená vyběhla z domu a ani se za sebou neohlížela. Byla ráda, že už to má za sebou…

 

3 people judged this article.

Comments

1 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 14:54 | React

Dokonalost!
Je to dost děsivý, ale protože mě zajímá, co bude dělat Emma dál, jdu hned na další kapitolu a nebudu tu nějak prudit :-D

2 Infinity Infinity | Email | Web | 3. october 2012 at 8:26 | React

To je naprosto geniální! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement