.


Mé druhé Já - 9

19. april 2012 at 22:02 | V |  Mé druhé já

Chapter IX

Bleskově otočila klíčem v zámku, vzala za studenou kliku a vstoupila dovnitř do malé předsíňky. Docela ji překvapilo, když zjistila, že je v celém domě dokonalá tma, jak tomu v tuto hodinu mnohokrát nebývalo. Bylo docela možné, že se máma vrátila z práce natolik unavená, že si šla okamžitě lehnout s předpokladem, že je Emma už dávno v posteli, ale že by ji nepřišla ani pozdravit? Tahle část se jí nějak nezdála, protože tohle nebyl mámin styl, přijít domů a nedat o době vědět ani slovem "Ahoj"

Na stěně zevnitř vedle vchodových dveří, po tmě nahmatala vypínač a stiskla jej. Místnost se během desetiny vteřiny zalila zlatým světlem z jedno-žárovkového lustru u stropu, ale překvapivě nebylo tak oslňující, aby jí dráždil oči.
Přímo před ní ni teď hleděl její vlastní odraz v zrcadle, zavěšeném na zdi zrovna nad skříňkou na boty, na které byla postavená zelená pokojová rostlina bez květů s dlouhými a zašpičatělými listy, trčícími snad na všechny strany.
Vystrašené oči o obličej téměř bez pigmentu - ani nedokázala uvěřit, že je to s jejím vzhledem tak strašné. Tušila, že po tom všem, co před několika minutami zažila, jistě nebude vypadat, jako vítězka mezinárodní soutěže krásy, ale že to bude až tak zlé, ta ks tím tedy ani v nejmenším nepočítala. Chvíli pozorovala sama sebe, jak nehybně stojí uprostřed prázdné místnosti a ani si jí nepřišlo divně, že se odraz před jejíma očima pomalu rozplývá do ztracena, až zmizel úplně. Zírala do prázdna. Když si to po chvíli uvědomila, trhla hlavou, čímž se opět vrátila do reality, odkud se každou možnou cestou snažila uprchnout.
Shodila batoh na zem do kouta, jako by z ní najednou vysáli všechnu energii, která v ní ještě zbyla. Bylo jí jasné, že jej bude ještě později potřebovat, ale byla natolik unavená, než aby správně monitorovala svoje myšlenky, které se jí volně zamíchávaly do "ničeho" uvnitř její hlavy, jako když se voda mísí s rozpustným barvivem.
Teprve, když si rozvázala tkaničky u tenisek a boty si vyzula, zjistila, že ne věšáku na levé straně něco chybí. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co to je, jelikož odpověď přišla překvapivě sama a rychle, podobně jako přichází blesk z čistého nebe.
Mámin kabát zmizel, což znamenalo jediné - musí být ještě v práci. Když jí ráno říkala, že se vrátí večer, jistě tím nemyslela až takto pozdní hodinu. Obyčejně ji Emma mohla očekávat něco málo po osmé hodině, někdy i o půl deváté, ale nepamatovala si, že by se někdy stalo něco takového. Možná k tomu má své vlastní vysvětlení, proč ještě není doma, ale Emma si s tím rozhodla už více nepřidělávat starost, protože to bylo vlastně docela dobře - alespoň si nemusí vyslechnout její jistě velice obsáhlou řeč, v kolik hodin je rozumná doba vracet se ze školy a jestliže nastanou nějaké mimořádné události, tak by se měly nahlásit, aby se tu zbytečně nebála a s vědomím, že se jí nic nestalo, si ušetřila tolik zbytečného stresu.
přestože mi ta přehnaná starost jde občas na nervy, docela to chápu. Podle ní jsem to jediné co má, na čem jí doopravdy záleží…a když si pomyslím, že o to dnes mále přišla…
Popadla pohozený batoh ze země a vyběhla schody do svého pokoje, kde se pohodlně rozvalila na posteli a konečně si za celý den alespoň jednou pořádně oddychla. Nějakou dobu zůstala v této poloze, než se jí opět vrátily síly do končetin a ona se odhodlala vstát. Zapojila mobil do nabíječky a mezitím, co se jej přívalem elektrického proudu snažila oživit, rozsvítila lampičku na psacím stole, sundala si prsten z prstu a poprvé si jej důkladně prohlédla. Kromě toho velkého bílého kamene, nejspíš nějaký průhledný druh diamantu, vypadal docela obyčejně. Sama si položila otázku, který člověk by si nechal u zlatníka napsat do prstenu šestimístné číslo, a hlavně na co, když si jej může v pohodě uložit do mobilu nebo do své hlavy. Asi nejvíce pravděpodobná jí připadala možnost, že dotyčný se o to číslo nejspíš tolik bál, že si nepřál, aby se dostalo k někomu, kdo by jej mohl zneužít a tímto způsobem se pojistil, že mu je nikdo bez jeho vědomí nemůže sebrat. Bohužel za svoji opatrnost zaplatil životem…
Jak přejížděla prstem po stříbrném kroužku, na kterém byl kámen upevněn, stejně jako ve sklepě ucítila ne jinak hladké ploše jistou nerovnost, což ji i přes její silné pochybnosti nahnalo nepatrné množství naděje. Posvítila tedy lampičkou blíže k prstenu. Bylo tam něco napsáno! Náhle jí projela nová vlna nečekaného vzrušení. Přimhouřila obě oči, ve snaze přečíst vyrytá písmenka miniaturní velikosti.
"Made in Paris"
Četla a všechno nadšení z ní v okamžiku spadlo.
"No, tohle mi vážně asi nic neřekne."
Zklamaně prstenem otáčela kolem dokola na stolní desce a snažila si jej prohlížet snad z veškerých možných úhlů, ale bylo to stejně bezvýznamné, jako když se snažíte uchovat vítr c zavařovací sklenici.
"Někde tu přece být musíš! Tak se ukaž!"
Ale bohužel ani to nezabralo, prsten se ji očividně snažil ignorovat a mezitím si zahrával s Emminou trpělivostí. Bohužel se mu to dařilo v obou možnostech…
Unaveně si lehla zpět na postel a zírala na bílou zeď, podobně, jako dnes ráno, za podobným účelem. Znovu se jí před očima odehrávala změť událostí, jako když se v kině promítá film na plátně a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Při vzpomínce na mrtvolu v kádi plné ryb se jí svíral žaludek. Ne přímo odporem, ačkoli i ten hrál v jejích pocitech jistou roli a při té představě si umínila, že už nejspíš nikdy v životě nebude jíst ryby. Ale spíš strachem, co přijde příště.
Obličeje těch dvou měla doslova zaryté do paměti, takže kdyby se ještě někdy potkaly nebo je jen letmo zahlédla na ulici, byla si jistá, že by je okamžitě poznala, bez dlouhého přemýšlení, kdo jsou, že už je někdy předtím musela vidět. Jaké štěstí, že oni neviděli ji…to by se potom mohla rozloučit se životem stejně rychle, jako ten člověk. Nemuseli by se dlouho rozmýšlet, než by stiskly spoušť u pistole a sprovodili by tak ze světla jediného svědka, který by je teoreticky mohl udat.
Bála se, přestože ji v tuto chvíli zatím nehrozilo žádné velké nebezpečí. Neví o ní a nikdy se nemusejí dozvědět! Ale na druhou stranu to nechtěla nechat jen tak být, i když by si ze všeho nejraději přála zapomenout na vše, co se dnes přihodilo a nikdy nevstoupit do té temné uličky, která ji zavedla na ono osudné místo. Kdyby jen mohla vrátit čas o několik hodin zpátky…
A kdo je vlastně ten Mariol, se kterým mají ujednanou schůzku?
Snažila se z jednotlivých informací složit odpověď, ale všechny byly natolik neurčité, než aby do sebe jakýmkoli způsobem zapadaly. To už by bylo jednoduší, dostat balonek do čtveratého otvoru.
Zřejmě nějaký jejich boss nebo šéf, na tom už zase tak nezáleželo, podle všeho to byla ve spojitosti s Mafií nějaká významná osoba, kterou je podle Richardových a Frankových poznáme, lepší nenaštvat. Jestli je to muž nebo žena, nemohla určit, ti dva o ni nebo o něm mluvily pouze v neurčitém rodě, jako by se schválně chtěli vyvarovat jakýmkoli podrobnějším detailů a dané osobě
Sama tomu pořádně nedokázala uvěřit, protože to bylo tak…zvláštní a absurdní zároveň - opravdu se jí podařilo dostat se do styku s gangem…
Její přemírní přerušil náhlý zvuk sms zprávy. Pohotově popadla mobil do ruky, div nevytrhla nabíječku ze zásuvky a tlačítkem ji otevřela. Po několika málo vteřinách, strávených přelétáním očí po display a čtení jí bylo jasné vše jasné…tedy alespoň ta část, se kterou se začala trápit hned po svém příchodu.
Ahoj Emmo, v nemocnici máme nečekanou pohotovost, vrátím se o něco později než obvykle. Nech prosím odemknuto zepředu, zapomněla jsem si doma klíče. Mamka
Emma se nad zprávou nijak zvlášť nezamýšlela a napsala rychlou odpověď, kterou později odeslala. Kdyby si jen pořádně nabila mobil a sms by jí došla dřív, nic z toho by se nemuselo stát - došla by domů sice o něco později, ale nikdy by jí nenapadlo krátit si cestu osamělými uličkami, ať už jsou jakkoli dlouhé.
Telefon ještě nepokládala, po krátkém zaváhání se rozhodla vytočit ještě jedno číslo…
Přiložila si mobil k uchu a poslouchala otravné vyzvánění, dokud se konečně nespojila s druhou linkou.
"Prosím linka tísňového volání"
Ozval se na druhé straně hlas, který jí svým tónem doslova vyzval k tomu, aby řekla, co ji trápí. Emma se ještě naposledy zaváhala, jestli by si to, co se právě chystá udělat, neměla raději ještě jednou rozmyslet, než rase provede nějakou blbost, které by později mohla litovat. Nakonec se jen zhluboka nadechla a sevřela dlaň v pěst. Roztřeseným hlasem potom pravila.
Dobrý den…chtěla bych nahlásit vraždu…

 

2 people judged this article.

Comments

1 Aynarra Tulrgar Aynarra Tulrgar | Web | 20. april 2012 at 16:48 | React

ahojky, je super že jsem tě našla :-) vím že jsi mi psala na icq, ale já ti neodepsala, za což se omlouvám, ale v té době jsem icq ani mít zapnuté neměla. spala jsem a pc jsem měla údajně vypnuté.. nevím co se stalo O_O až potom, když jsem vstala protože si stěžovali na hluk rodiče, jsem si všimla žes mi napsala a že celkově bylo pc zapnuté (divné, divné :-x). moc děkuju i za přidání na icq :-)

2 Lilly Lilly | Web | 7. may 2012 at 21:45 | React

inu:D těší mě, že se ti líbí moje kreslené obrázky:D ale iluze si nedělám, katastrooofe:D
ale tak jsem ne moc trpělivá a než to tvořit graficky, to to radši načárám za pár minut:D

3 Lilly Lilly | Web | 8. may 2012 at 12:07 | React

tak tak:D neboejdu se bez svého hudebního výběru a smajlíku:D
prostě je tam hážu tak nějako automátiko:D

4 Erin Erin | Email | Web | 20. july 2012 at 15:27 | React

Ah, tak nakonec to dopadlo docela dobře. Nebudu zmiňovat záhadu s prstenem a těmi chlápky a tím velkým bossem, ale Emma žije, což je moc fajn :-) Ani nevypadá, že by měla mít nějaké doživotní následky, i když to její život nejspíš ovlivní... Bezvadný! :-)

5 Infinity Infinity | Web | 3. october 2012 at 17:11 | React

No páni, to je napínavé, já chci taky umět takhle psát! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement