.


Zakázaný Styl

17. april 2012 at 20:06 | V |  Mini-povídky

Zakázaný styl

"Ding, Dong!"
Tenhle zvuk slyším dneska snad po čtvrté. Upřímně, znáte otravnější vyzvánění telefonu? Spěšně jsem seběhla schody do kuchyně a plná vzteku zvedla sluchátko. Třikrát už jsem se pokoušela být milá, ale tentokrát té ženské asi opravdu něco řeknu.
"Jděte už někam s tím novým tarifem!"
Rozkřikla jsem se snad na celou místnost, až se mi z toho roztřásla ruka, kterou jsem držela sluchátko.
"my nemáme zájem o ten váš XpressPhone! Nashle!"
A už jsem se chystala prásknout telefonem o stůl, když tu se ze sluchátka ozval hlas, který jsem tedy vůbec nečekala.
"Haló? Sally, jsi tam?"



Leknutím jsem ucukla, div mi telefon nevypadnul z ruky. Tohle tedy překvapilo i mě samotnou.
"Eh…ahoj Rebeko, hele moc se omlouvám, vážně, vážně promiň, že jsem na tebe teď tak vyjela, ale…"
"počkej, můžu hádat, operátor?"
Zeptala se, jako by se snažila své kamarádce číst na dálku myšlenky
"no…jo. Všimla sis?"
"Haha, vtipný!"
Zasmála se Rebeka se znatelnou známkou ironie
"Ale ty sis asi nevšimla, kolik je hodin. Nebo snad ano?"
"No, tak trochu…"
Zalhala jsem, abych skryla skutečnost, že jsem na to vážně dokonale zapomněla.
"V pohodě, prosím-tě! Nestresuj se, člověče!"
Řekla, ať už moji chabou lež odhalila nebo ne.
"budu tam do pěti minut, čau!"
Ukončila jsem hovor a tentokrát jsem se sluchátkem zacházela o něco šetrněji, než v předchozí čtvrthodině. Nechápu, jestli to ty lidi baví vás otravovat nebo ne, ale když už jste jim třikrát řekli vaše výslovné NE, tak to už svědčí o jisté míře mentálního postižení nebo co.
Hopem jsem běžela do předsíně, nazula si tenisky (se zavazování tkaniček jsem si tentokrát nedělala žádné starosti a vyletěla z domu, jako blesk. Ve dveřích jsem se málem srazila s mladším bráchou, který se právě vracel ze školy a v tu ránu na mě zíral jako na zjevení.
"Kam zas jdeš?"
Zeptal se mě otráveným tónem, čímž poukazoval, že poslední dobou chodím ven nějak často.
"Na rande že jo?"
Přihlouple se ušklíbl, jako by si snad myslel, že je na těch jeho poznámkám něco k smíchu. S tímhle byl se chovat tak trapně, až to bolelo.
"Přiznej se ségra!"
"Jdi někam!"
Odbyla jsem ho a odstrčila na stranu, abych se přes něj mohla prodrat k brance.
"takže vy vážně spolu chodíte?!"
Zachechtal se
"Sallinka + Ondrášek! Muck!"
"Brácha, už vážně sklapni!'
Křikla jsem na něj a rozběhla se ulicí pryč směrem náměstí. Poslední dobou mám ve zvyku být nepříjemná na všechny lidi kolem sebe, zvláště když vám jdou na nervy. Po pravdě nejdu na žádné rande! Jdu jen cvičit volejbal, to je vše! Ani nevím, jak je to možné, ale před měsícem za mnou přišla učitelka tělocviku a gratulovala mi, že mě přihlásila do školního družstva ve volejbalu, protože mám podle ní vážně talent. No, v prvé řadě bychom si měli ujasnit, co podle naší tělocvikářky slovo talent vůbec znamená; jelikož v naší třídě by se nenašel jediný člověk, který má o tento sport zájem a uměl by ho, tak jí stačila jen malá kritéria, aby z třiceti možných adeptů vybrala zrovna mě. Byla jsem překvapená, to přiznávám a zároveň taky docela šťastná, protože hrát odbíjenou byl vždycky můj sem. Jsem v týmu už necelý rok, a protože se právě připravujeme na turnaj, museli jsme se ve družstvu začít daleko častěji scházet a trénovat. Ondra je jenom kamarád! Nic víc bych v tom asi nemohla najít. Vlastně je to jediný kluk v našem týmu. Docela mě překvapilo, že na základě tohoto jsou holky v naší škole na tento sport mnohem šikovnější, než třeba kluci! Jednou se mě na hřišti snažil naučit "bagr" (a podotýkám marně) a teď si celá škola myslí, že spolu něco máme! Docela mě to štve, ale drby jsou prostě drby. S tím člověk bohužel nic nenadělá.
Po několika dlouhých minutách strávených v běhu, jsem celá uřícená konečně doběhla ke kurtu na Cross street, kde jsme se všichni společně dvakrát či třikrát do týdne scházeli na trénink. Můj příchod všichni zpozorovali už z dálky, protože rázem přestali hrát a směřovali svoje rozesmáté pohledy přímo na mě. Upřímně mě to dost znervózňovalo, když na mě zároveň hledí tolik obličejů.
"Jako vždy pozdě Sally!"
Rýpla si Rebeka, dala ruce v bok s úsměvem přes půlku tváře. Ji poznala okamžitě, ve svém typickém fialovém tričku na ramínka a bílých šortkách.
"Tak copak tě zdrželo tentokrát?"
Pokračovala a já v hlavě hledala vhodnou výmluvu, jak se vykroutit z vysvětlování, že jsem na to zapomněla. Zase. Přestože jsem věděla, že to Rebeka nemyslí vážně, jsem si pro sebe něco zamumlala a přidala se do hry.
"Běž támhle!"
Zavolala na mě Cleo přes síť
"Michaela a Ondra potřebují pomoct! Nějak jim to bez tebe nejde!"
"to není pravda!"
Bránila se Michaela
"to je jenom proto, že nás je míň."
"Ne, to je proto, že my jsme prostě lepší!"
Prohlásila z druhé strany Karol, poslední a dosud nezmíněná členka celé naší party.
"Tak už si to konečně přiznej!"
Bylo jasné, že si Karol z Michaely je dělá srandu a ve skutečnosti to ani nemyslí vážné, takže nemělo cenu se do rozhovoru jakkoli dál zapojovat. Na místo toho jsem došla do středu hřiště na své místo a krátce si protáhla prsty.
"Jaký je stav?"
"8:14 druhá směna!"
Dostala se mi odpověď, už ani nevím od koho.
"to dáme!"
Poplácala mě Michaela po rameni. Ondra se k celé hře prozatím nijak nevyjadřoval, tedy alespoň od chvíle, co jsem přišla. Co bylo předtím, to je mi docela jedno.
"Tak hra?"
Zavolala Cleo na všechny přítomné, aby si tak získala jejich pozornost a aniž by čekala na jakoukoli odpověď, rozehrála nové kolo. První míč letěl samozřejmě na mě, jak jinak. Natáhla jsem ruce nad hlavu a míč odpálila mírně nad sebe, tak aby si jej Michaela mohla doběhnout, a takto jsme udělali rychlou výměnu zakončenou smečí přes okraj sítě. Rebeka však měla větší postřeh, než my všichni dohromady a jako by předem tušila, co má naše polovina v plánu, se plnou rychlostí rozběhla k sítí a zabránila naší části týmu získat další bod. Míč sice přeletěl, ale jak si Rebeka klekla na zem, nějak to dobře to nevybrala a odřela si koleno. Míč teď letěl někam k nám do pole. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Moje oči se teď upíraly na Rebečino koleno. Z odřené kůže jí tekl slabý potůček krve. Náhle se mi začala točit hlava. Cítila jsem, jako kdybych strávila hezkou chvíli na plně roztočeném kolotoči a začalo se mi dělat špatně od žaludku. Přestala jsem si uvědomovat pevnou půdu pod nohama, zavrávorala jsem a spadla jsem na čtyři. Zároveň jsem se snažila, popadnout dech. Sice jsem nevěděla, kolik času mezitím uplynulo, ale podle všeho se kolem mě seběhly, jakmile zpozorovali mé zvláštní chování a hra se tím pádem přerušila.
"Sally?… Sally?!!"
Ptali se mě jeden přes druhého a přitom se snažili zjistit, jestli se mi něco nestalo. Ta jejich starost mě až dojímala.
"nic mi není"
Odpověděla jsem nanejvýš stručně.
"jenom nesnesu pohled na krev. Vždycky se mi nehorázně zatočí hlava, ale už je to dobrý!"
Rebeka s Karol však byli jiného názoru.
"Myslíme, že by sis měla na chvíli dát pauzu!"
Řekli obě dvě téměř jednohlasně, až jsem se tomu musela zasmát, jak mi to v tu chvíli připadalo vtipné. Ani vlastně nevím proč.
"Je mi fajn!"
Protestovala jsem a s drobnou pomocí Michaela jsem se dokázala zvednout na nohy.
"Vážně lidi, byla to jenom chvilková slabost, ale už je to pryč"
"no jak myslíš"
Pokrčil Karol rameny a obrátila se na všechny ostatní
"Tak tedy zpátky ke hře!"
Opět jsme se rozestavili na hřišti a hráli jsme necelou hodinku, kde na mě skoro každé podání někdo křičel
"Sally natáhni ty ruce!............. Sally takhle ne, "bagr" se dělá jinak!.........Sally, snaž se trochu!...Sally!"
Všechno tohle mě celé odpoledne tak snižovalo sebevědomí, že jsem to postupně začala naší polovině kazit víc a víc. Můžu já za to, že "bagr" tu jako jediná neumím?
"Sally, odpal!"
Michaela hlas mě vytrhl z myšlenky, zrovna ve chvíli, kdy na mě letěl další míč. Natáhla jsem ruce před sebe a chystala se na odpálení míče. Ten mi však narazil do zápěstí takovou silou, že se mi pod jeho tíhou jen podlomily ruce a balón se odkutálel někam pryč.
"Au…"
A chytla jsem se za ruku, ze kterého se mi ozývala ukrutná bolest, a ošklivě jsem zkřivila obličej. Podle mého názoru muselo být nanejmíň obražené. Podle názoru někoho jiného, jsme jen příliš slabá.
"Time!"
Zvolala Cleo a dlaněmi naznačila téčko. Jako naše kapitánka tohle měla právo říct.
"5 minut pauza"
Všichni se ihned rozešli ke kamenné terase, aby nabrali síly na další hru.
"Ty ne Sally!"
Zastavila mě v polovině cesty, kdy jsem se konečně těšila, že dám svému zápěstí maličko pohov. Očividně ne.
"Ty pojď sem za mnou!"
Odkráčela na konec hřiště a přitom si s balónem lehce driblovala o zem. Docela jsem se bála z toho, co mi asi řekne. Už jsem si představovala, jak na mě začne křičet, ať se to laskavě naučím a že vůbec nedokáže pochopit, jak se někdo tak neschopný jako já, mohl dostat do školního družstva! Jediná naděje však spočívala v tom, že Cleo řešila většinu situací jen s ledovým klidem tak jsem se nemusela ničeho bát.
"Mám pro tebe takový malý návrh."
Začala, když si mě vzala stranou od zbytku týmu, který se mezitím o něčem bavil na terase a podle všeho nám nevěnoval sebemenší pozornost.
"Normálně bych si to naradila, ale pokud chceme za týden vyhrát ten pohár, je to nezbytně nutné!"
"Tak co to je!"
Zeptala jsem se trochu více netrpělivě, protože už jsem v nitru hořela nedočkavostí, co si pro mě Cleo nachystala.
"Naučím tě, jak odpálit míč, aniž by ses při tom musela věčně držet na zápěstí"
"Jak?"
Cleo už to více nezdržovala, zaťala ruku v pěst a natáhla ji přede mě, aby mi tak lépe naznačila, co tím má na mysli.
"Jednoduše uděláš tohle"
Nadhodila si míč do vzduchu a než stačil dopadnout na zem, prudce švihla rukou, až odletěl docela na druhý konec hřiště
"vidíš? A vůbec to nebolí!"
Rozzářila se, avšak mě nadšení nějak přešlo
"Neříkala nám náhodou učitelka, že se to takhle hrát nesmí? Že je to nebezpečné?"
Položila jsem podezíravou otázku, protože jsem měla pocit, že už jsem o tomhle někde slyšela.
"No…možná že ano."
Chvíli dělala, že přemýšlí, přestože si musela být stoprocentně jistá, jak to bylo doopravdy. Očividně však její varování brala na lehkou váhu.
"Ale kašli na to, nemůže tě přece zabít za to, že používáš jiný styl, než všichni ostatní! Když ti to takhle vyhovuje, tak proč bys to měla dělat jinak? Nebo jak myslíš."
Na jejích slovech něco bylo. Cleo by mi to přece nenavrhovala, kdyby to bylo nějak více v rozporu s pravidly. Proto jsem si energicky doběhla pro balón a vyzkoušela novou taktiku, K mému překvapení to šlo snáze, než jsem si myslela - míč sice neletěl tak daleko, jako jej poslala před chvílí Cleo, ale i tak to byl úspěch. V ten okamžik jsem se nedokázala ubránit úsměvu nad svým úspěchem a Cleo byla také nadšená.
"Takže jsi připravená"
A když jsem přikývla, ihned svolala všechny zase do hry a rozestavěli jsme se opět na již obvyklé pozice.
Měla jsem rozehrávat, proto jsem si stoupla až k bílé čáře a zopakovala přesně to, co mě Cleo naučila. Míč vyletěl nad síť, já jsem přetékala štěstím a dále jsme nepřestávala sledovat hru. Holky si na jej druhé straně rychle vyměnily a Rebeka vypálila. Znovu na mě. Připravovala jsem se k odpálení. Přitiskla jsem prsty k sobě a ruku pomalu natahovala před sebe. V duch jsem už počítala vteřiny, kdy dojde ke srážce a měla jsem v úmyslu míč dostat někam vysoko nad sebe, aby jej pak Michaela nebo Ondra mohli předat zase na druhou stranu.
Ten zdánlivě jednoduchý pohyb, jako by se mi náhle vymknul z kontroly. Místo zpevněných prstů, jak jsem měla v plánu, míč prudce narazil mého nechráněného zápěstí. Rukou mi projela prudká bolest, až jsme se nedokázala ubránit výkřiku. Momentálně jsem se nestarala o míč a pozvedla dlaň směrem nahoru. Kůži na zápěstí jsem měla ošklivě rozraženou a tekla mi krev. Docela dost krve. A v tu chvíli se mi znovu zatočila hlava. Tentokrát to však bylo daleko intenzivnější, než kdy předtím. Naposledy jsem si pamatovala, jak se mi samy zavírají oči, a já padám na tvrdou zem. Ztrácela jsem dech i vědomí…
Až nakonec jsem ucítila letmý dotek na svých rtech, což mě náhle jako by vrátilo do života. Bylo to pro mě něco neobvyklého, jak příjemný pocit
"probouzí se!"
Zvolal kdosi ze tmy. Těžce jsem otevřela víčka, a pomalu se začínala rozkoukávat okolo. Přímo nade mnou se skláněj Ondra a dělal mi umělé dýchání. S tím zjištěním mi to začalo připadat ještě daleko krásnější. Ani nevím proč. Když uviděl, jak jsem vzhůru, poodstoupil ode mě a usmál se na mě. Společně jako všichni ostatní. Netušila jsem, jak dlouho jsem strávila mimo, ale stále mi bylo špatně od žaludku.
Byla jsem vděčná, že to udělal - sice jako jediný z nich ovládal první pomoct, ale to teď šlo stranou. Svým "polibkem" mi prostě zachránil život…
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement