.


IT WILL RAIN

3. may 2012 at 18:58 | V |  Mini-povídky

It will…Rain

Moje povídka...jak jsem slíbila. Význam IT WILL RAIN je do povídky přenesený metaforicky...no tak snad se vám bude líbit.

Setmělo se, na krajinu padl stín, ale město se stále ještě neukládalo ke spánku. Rychlostní silnice, jež představovala hlavní tepnu místní dopravy, zářila desítkami barevných světélek v podobě zadního a předního osvětlení na autech. Vozidla se nepřetržitě míjela z obou stran a zdaleka nic nenaznačovalo tomu, že by tento podivný noční život měl jen tak utichnout a rozplynout se v nočním klidu. Kdo ví, kam všichni ti lidé spěchají, možná domů, z práce, ke svým rodinám, k lidem na kterých jim záleží, k těm, co je mají rádi…anebo si jen tak, projet se a nechat na sebe působit tu nádhernou letní atmosféru.



V jednom z nejvyšších oken panelových domů na klidném předměstí, které se tyčily do výše jako malé mrakodrapy, seděla mladá dívka s dlouhými plavými vlasy a skrze tenké sklo sledovala dění tam venku. Na duši jí ležel splín, její mysl se utápěla v depresích.
Odkudsi se ozvaly tlumené údery hodin, oznamující, že desátá hodina právě pominula. Navzdory domu, jako by byl celý panelák vzhůru nohama. Přes stěnu byla slyšet televize, soused se nejspíš díval na derby v lize mistrů, ostatně jako téměř každý večer, kdy se fotbal vysílal. Po chvíli hlas komentátora hlasitě zesílil a ozval se i hlasitý jásot; to nejspíš Barcelona proměnila gólovou šanci a ujala se vedení nad Menchesterem. Tento typ sportu ji nikdy moc nebral - 22 chlapů se honí za míčem na hřišti větším než celé místní sídliště a než se dostanou opačný konec hřiště, kde jejich snažení obyčejně utne soupeřův brankář a celé se to opakuje a opakuje přes hodinu a půl. Dneska to bylo jiné, raději poslouchala fotbal, než svoje vlastní myšlenky.
K čemu je život? K čemu má cenu tu být, když za měsíc možná stejně zemřu? Všichni ode mě odešli, nechali mě tu samotnou bloudit ve tmě, jako ztracená loď snažící se dopátrat vysvobozujícího světla majáku. Všichni ode mě odešli, co se provalilo, že jsem nakažená…ano, mám rakovinu. Mé vlastní buňky mě rozežírají zevnitř…proč se na to muselo přijít takhle pozdě? Proč ne předtím? Proč já? Co jsem udělala špatně? Nebyla jsem dost poslušnou dcerou? Posmívala jsem se snad ve školce mladším dětem? Bože, za co jsme si tohle zasloužili? Já a moje rodina?… proč musí být život tak šíleně nespravedlivý?…
Setřela si slzu, která jí stékala po tváři, potom další a další…přestože si v předchozích týdnech před rodinou hrála na silnou osobu, která je konec konců vyrovnaná se svým nevyhnutelným osudem, v tuto chvíli bylo nad její síly zadržet pláč.
Co tu bude, až zemřu? Jak na tom asi budou rodiče? Přenesou se přes to? Za ta léta mi přirostli k srdci víc, než by bylo na adoptované dítě zdravé. Svou pravou matku ani tátu jsem nikdy nepoznala, možná věděli, že se tohle jednou stane a nechtěli si přidělávat starosti s mou nemocí, možná už na ni sami zemřeli…nemám tušení, jak to bylo doopravdy, neznám je. Tito lidí jsou pro mě bližší, než cokoli jiného.
Zvuky zápasu byly najednou přerušeny dvojicí hlasů vycházejících z kuchyně. Jejich intenzita postupem času raketově stoupala, až mohla lehce zaslechnout, o čem si povídají. Povídání nebylo v tomto případě slovo na pravém místě.
Myslím, že jsou z toho víc nešťastní, než já. Nechtějí to dávat najevo, nepotřebují mi to dělat ještě horší. Poznám to na nich, dokonce myslím, že mi to sama "máma" jednou naznačila. Bolí je to za mě a mě to bolí za ně. Hádají se kvůli mně, nechci to…nechci, aby se kvůli mně ještě rozešli.
Moje šestiletá nevlastní sestřička o tom ještě neví, naštěstí. Nechci, aby to věděla. Přestože nás od sebe dělí velká věková propast, záleží mi na ní. Když ji vodím ze školky nebo do kreslení. Jednou z ní bude velká a talentovaná malířka, škoda, že se toho nejspíš nedožiju. Bůh to tak asi chce… Domluvila jsem se s rodiči, že až zemřu, řeknou jí, že jsem odjela do Anglie a už se nikdy nevrátím. Že ji mám ráda a vždy na ni budu myslet. Možná to později pochopí…až bude starší
Pomalu slezla z parapetu a vyplížila se ven ze svého pokoje do šera na úzké chodbičce. Jen letmo její pohled směřoval přes poloprůsvitné dveře do kuchyně, za kterými se rýsovaly dvě nepravidelné postavy.
Sbohem…
Zašeptla, přičemž si musela z tváří setřít další slzy a osušit oči, aby neviděla rozmazaně.
Nechci, abyste mě viděli, jak umírám. To ozařování nefunguje, přestože si doktoři stále říkají své. Cítím to…
Otevřela domovní dveře a s mírným zaklapnutím je zase zavřela. Popošla až ke schodišti vedoucím až nahoru a začala po něm stoupat. Krůček po krůčku se začala blížit k otvoru vedoucímu na střechu a brzy prolezla i jím.
Stanula na ploché střeše z načervenalého plechu. Tiše ji celou přešla, až vystoupala na vyvýšený okraj, o šířce ani dvě stopy. Odtud měla celé město jako na dlani. Domy, jejich rozsvícená okna…
Každý člověk tam, má také svoje tajné sny…
Vítr se do ní lehce opíral ze zadu a kromě šelestu javorů, rostoucích dole na dětském hřišti, se nocí linula slabá ozvěna ze vzdálené dálnice. Vzduch byl nasáklý létem.
Je tolik věcí, které si tolik přeji v životě udělat, ale nejspíš už to nestihnu. Jaké to asi bude, když půjde sestřička v září poprvé do školy? Jaké asi budou letošní Vánoce? Složila bych za rok vůbec maturitu, i když jsem takový antitalent na vše?
Přiblížila se více k okraji…
Jdu za vámi, mami a tati…
Několik vteřin jen tak shlížela dolů do temnoty, než jí došlo, že dělá strašlivou chybu
Ne! Neudělám to…nechci…ještě je tu operace! Půjdu na tam… i kdyby byla jenom malá šance na přežití, musím to risknout…už kvůli nim, ne kvůli sobě. Nesmím ty poslední dny probrečet…život je fajn, nesmím ho jen tak házet za hlavu…budu žít, dokud to jde.
Nad hlavou jí lehce zahřmělo. Z mraků nad ní začaly padat svěží kapky vody. Ona jen zvedla hlavu k nebi, ke hvězdám mizícím za hradbou mračen
Bude pršet…. Déšť jak známo smívá všechno špatné na povrchu. Po dešti přichází slunce jako po noci den…možná že i já mám naději…a teď nezbývá než zeptat se sama sebe…bude to někdy lepší…?
 

3 people judged this article.

Comments

1 Lilly Lilly | Web | 3. may 2012 at 20:59 | React

smekám:)
doufám, že to s ní nakonec dopadne dobře..
měla jsem slzy v očích:D ty víš, jak chytit za srdce..

Jinak, psát snad nepřestanu, je to moje droga:D i když si holt všechny zápisky schovávám na "tajných" místech:D :D
prostě já:D
A co se týče Nicolase, ani on není jen černý.. snažím se, aby všechny moje postavy měly světlou i temnou stránku.. tak jako je máme my všichni:)

2 Lilly Lilly | Web | 3. may 2012 at 21:20 | React

ale vůbec ne:D
já si tě přidávám též:)
já měla zas strach z odmítnutí :-D
Mimochodem ta Nicolasova světlá stránka teprve přijde:D chápej, prožil si toho dost:D ale k tomu dojdu:D
Jinak ano, stíhám toho moc, protože blog, respektive psaní, je moje droga, moje osvobození od stresu, od depresí.. unikám tam furt. Moje požehnání i prokletí :)

3 DEM DEM | Web | 3. may 2012 at 21:27 | React

To je úžasná povídka... Vážně fakt se ti moc povedla :) Jinak děkuju za pochvalu *červená se* to si ani nezasloužím :))

4 tokiohotel-svk /admin-popcorn/ tokiohotel-svk /admin-popcorn/ | Web | 3. may 2012 at 23:51 | React

ty kks, dúfam že to bude teda lepšie a ešte veľa toho stihne :(

k mojej poviedke: baba čo predstavuje Elsie naozaj ovláda toľko jazykov, vlastne sme presne opisovali seba takže.. ;))

a ku kopírovaniu: ľudia sú v tomto kreténi.. čo z toho že ja obetujem svoj voľný čas, keď oni prídu stlačia zázračne tlačíka a odídu..dementi ja to inak neviem povedať... ptm chcú ale veľkú návštevnosť a komenty boha

5 Natali :) Natali :) | 4. may 2012 at 9:51 | React

To je tak smutné :( Chudák holka :( Je to moc pěkně napsaný, vážně krásně :)
PS: Tady někdo poslouchá B. Marse? :D Ta písnička ( It will rain ) je hrozně pěkná...

6 Vera Vera | Web | 4. may 2012 at 9:55 | React

[5]: děkuji ti mnohokrát Naty! noo párkrát jsem si ji pustila :D Ten název vlastně pochází od ní 8-)

7 Hejlynka Hejlynka | Web | 4. may 2012 at 13:31 | React

naprostá nádhera...nemám, co víc říct ???  ???  ???  :-D

8 Eloran Arroway Eloran Arroway | Web | 4. may 2012 at 18:18 | React

Wow! Doslova a do písmene jsem to zhltla. Nápad, emoce, děj... Prostě krása i když je to smutné, ale je to život...
Nevím, co dál na to říct.
PS: Líbí se mi, že jsi se taky zapojila do tématu it will. :)

9 Alexiss Alexiss | Email | Web | 27. february 2013 at 20:50 | React

moc nádherné, já už myslela, že skočí... u konce jsem se trochu rozbrečela - přiznávám se! :)
dojemné...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement