.


The Edge Of Darkness

9. may 2012 at 22:17 | V |  Mini-povídky

Povídka na téma TEMNOTA do literárního klubu.


poznámka - kdo pochopí to, co jsem se pokusila napsat, je opravdu Master, protože to většině z vás absolutně nebude dávat smysl :D divila bych se, kdyby jo. Je to tím, že je to "vytržené" a ne zrovna úzce to souvisí s jedním příběhem uvnitř mé hlavy. Ono je to vlastně jedno, to pochopíte, až si to přečtete.

Zároveň je to i menší expetiment s jiným stylem psaní.




The Edge of Darkness

Lesem se rozléhal pronikavý tón sirény.
Snad ještě není pozdě.
Blesklo mi hlavou, což donutilo mé nohy k daleko rychlejším pohybům. Musím se tam dostat co nejrychleji, pokud možno během pár minut. Do té doby už to možná nebudu já. Proces už dávno začal, přeměna se zdá být nevyhnutelná. Je jenom otázka vteřin, kdy nad sebou ztratím kontrolu docela…
Před sebou nevidím nic jiného než temnotu, občas nějaká rozmazaná skvrna, která je ve skutečnosti strom. Cítím, jak se mi každou vteřinou zhoršuje zrak, není to tím, že jsem při útěku ztratila brýle. Nakazila jsem se, teď to vím, první příznaky se projevily před více než hodinou. Je jen zázrak, vidět sama sebe mezi živými, přestože počítám, že tento stav nevydrží dlouho. Ta věc mi leze na mozek…
Ne, nezašlo to tak daleko, abych to teď vzdala bez boje, nechci zemřít s vědomím, že jsem to celé udělala zbytečně!
Pokouším se sama sobě dodat kapky odvahy. Víc v tuto chvíli udělat nemůžu
Dostanu se z toho, ale musím za každou cenu zůstat normální! Možná je to způsob, jak přežít. Kdybych si jenom dokázala vzpomenout, kudy vede cesta zpět na světlou stranu!
Běžím dál, bez ohledu na to, že se ve skutečnosti vlastně vzdaluji od hranice. Nevím, orientaci jsem ztratila už dávno. Jedinou nadějí je řídit se sirénou a hledat směr podle ní. Spoléhat se na vlastní smysly ztrácející se v hlubinách temnoty, které mě pohlcují zevnitř, zatímco se marně snažím o útěk, je až příliš nebezpečné.
V hlavě mi stále hučí ona siréna. Je to snad varování? Její zvuk nebyl slýchat příliš často, situace tedy musí být nadmíru vážná! Tam venku se něco děje…musím se tam dostat!

Ve vzduchu je kromě chladu cítit napětí, atmosféra nepopsatelného strachu a nejistoty. Komu vděčím za to, že jsem své smysly ještě neztratila docela? Je obdivuhodné, že po tom všem ještě dokážu přemýšlet na téhle úrovni.
Myšlenkami jsem zahájila vnitřní defenzívu proti nátlaku, hrnoucímu se na mě ze všech stran. Temnota si hledá cestu k mému podvědomí! Ničí mě a můj odpor je k ničemu. Nezabírá to, jen stále oddaluji nevyhnutelné.
Musím se dostat na světlo, třeba se mi podaří ten proces ještě zvrátit.

Jen cítím, jak mi tělo vypovídá službu, klepu se ve smrtelné úzkosti, už ani necítím sílu v nohou, které se mi podlamují v kolenou, a já předpovídám příchod brzkého pádu. Siréna mi stále tlumeně proniká skrze hlavu, ztrácí se jako rozpouštějící se zmrzlina v horkém letník odpoledni. Už začínám myslet na blbosti, snad abych se ujistila, že stále ještě můžu svobodně přemýšlet.
Nikdy, nikdy jsem neměla chodit za zónu! Ale ona vlastně žádná zóna neexistuje, nikdy tam nebyla!! Je to jen výmysl, jak udržet lidi zpátky od hrany. Proč jsem to udělala?!! A proč nám lžou oni? Jak je tedy možné zabránit temnotě vtrhnout na světlou stranu? Musím, musím zůstat normální! Ale přeměna jde moc rychle, zapomínám. Vzpomínky jsou nenávratně ztracené v temnotě, pronikající přes mé probořené obrané linie. Musím zůstat normální! Jmenuji se Cassie, Cassie Wint…ach! Už si nepamatuji ani své vlastní jméno! Kdo jsem…? Co tady dělám? Dokážu se vrátit včas zpátky?
stihnu to?
Objevují se halucinace. Zakrývají mi výhled a působí na mě tak silně, že jen těžko odlišuji to, co je pravda a co lež. I přes všechno snažení začínám malátnět, má mysl se vyprazdňuje. Nahrazuje ji prázdno, tma a ticho.
Pod nohami mi křupe něco jako sníh pokrytý námrazou. Tedy myslím, že je to sníh, nepotřebuji žádné další iluze. Prožila jsem si jich víc, než dost. Moje duše nevydrží další alternativní reality, už tak je dost zničená,
Mihla jsem se mezi stromy. Srdce mi div neexploduje, tep kolísá nad kritickou hranicí. Marně se snažím do plic nahnat další chladný vzduch. Stahují se do sebe. Dělá to ta nemoc, jenže netuším, co ji způsobuje, ani jestli půjde vyléčit. Právě se ocitám na bodě mezi životem a smrtí, vskutku deprimující skutečnost.
Konečně jsem doběhla na místo, které jsem považovala za správné, to jediné jsem si dokázala uchovat v paměti. Sirénu jsem slyšela stále méně hlasitě, oproti tomu mě v uších pulsoval křik stovek lidí. Zněl odněkud z dálky, možná i několik mil. Volali o pomoc, která se jim nedostávala. Teď už mi došlo, že něco opravdu není v pořádku. Ale proč? Neměli tam být v bezpečí? Není snad světlo silnější, než tma, zlo nad dobrem? Ti druzí také nejsou zlí, nemohou za to, že byli zatlačeni za samotnou hranu temnoty. Pokud nějaká bezpečná zóna kdy byla, pak už není. Pronikly skrz ni, nejspíš museli být dost zoufalí, že se odhodlali k tomuto činu. A možná by se z toho nic nestalo, kdybych uposlechla nařízení a nevkročila sem…za hranu.
Kde jsou všichni? Kde jste!?
Zavolala jsem na pokraji psychického kolapsu. Nic, žádná odpověď. Jen skučící vítr, ochlazující moje rozpálené čelo.
Kde jste!!!??
Křičím do temnoty z plných plic, přesto, že neočekávám odpověď. Vyčerpáním padám na kolena, zabořují se do měkkého sněhu. Zoufala se snažím ještě o několik kroků dopředu, ale skončila jsem tváří na zemi. Nevydržím to vypětí.
Z úst mi vytéká potůček slin, zornice těkají ze strany na stranu, dostávám se do definitivního záchvatu. Přichází to.
Ve dlani křečovitě svírám Ediron. Ani ten mi už nepomůže zvrátit, co se musí stát, naděje pohasíná, podobně jako když slunce zapadá za obzor. Nedožiji se příštího svítání…
Vždycky jsem obdivovala Spřízněné, za jejich schopnost splynout s temnotou v jedno. Přenést se na vyšší úroveň, zahodit svou tělesnou schránku. Možná je tohle důvod, jak si zachovat vědomí, možná…
Nyní se připojuji k nim…přivírám oči
Vzpomínky jsou definitivně pryč, umírám…


 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Alea Alea | Web | 10. may 2012 at 15:47 | React

Náhodou, já to celkem chápu :D! A nebylo by špatné, kdyby to mělo pokračování...

2 Linda Teatime Linda Teatime | Web | 10. may 2012 at 16:48 | React

Moc pěkné ;) Taky jsem něco na to téma zkoušela, ale rozhodně se mi to tak nepovedlo.

3 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 10. may 2012 at 18:28 | React

Jo Německo sem si užila parádně:) Su ráda, že se ti to líbí, je to trochu šílené. Ještě jsem ti chtěla napsat k povídce It will rain, ale nestihla jsem to a pak sem na to nějak zapomněla. Fakt se mi líbila, byla to rozhodně nejlepší věc, co jsem od tebe četla:)

4 Vera Vera | Web | 10. may 2012 at 20:14 | React

[1]: chceš pokračování?...:D
docela mě udivuje, že to chápeš...:D

5 Alea Alea | Web | 10. may 2012 at 20:19 | React

Sááááámo :D

6 Natali :) Natali :) | 13. may 2012 at 10:42 | React

Tyjo! Taky chci, aby to bylo na pokračování! Nebo radši celej román :D to je fakt super, dá se to pochopit :) Obdivuju tě, že takhle dokážeš psát v přítomným čase, to bych nedokázala :D
Je to moc pěkný, smutný, hlavně to jak ječí to KDE JSTE?? Z toho jde strašně cítit ta beznadějnost :(

7 Vera Vera | Web | 14. may 2012 at 16:11 | React

[6]: jéé díky :D no já ještě uvidím :D spíš to nechám rozhodnout vás všechny

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement