.


October 2012

Lidi, buďme ohleduplnější :)

29. october 2012 at 22:07 | V. |  GALERIE

Fotka ze školního výletu :) na kterou jsem náhodou narazila, když jsem procházela některé staré snímky z foťáku a něco mě donutilo se nad ní pozastavit. Když se na ni tak dívám, uvědomuji si, kolik se v přírodě nachází odpadků, které nikdo nikdy neuklidí. Občas, když si zajdu někam do lesa nebo se jenom vracím domů a podívám se do trávy na okraji silnice...vidím jenom hnusné smetí, které tam někdo pohodil, flašky od pet-lahve, nedopalky od cigaret, papírky z oplatků...vyjmenovat bych toho mohla hodně ale nějak se mi z toho dělá špatně. Z těch, kdo takhle zněčišťují. Proč si to člověk neuvědomí, že se příroda s plasty jednoduše nevypořádá?...Proč odhazuje věci tak, jak mu odpadnout od ruk? to už nás vůbec nezajímá, jak bude naše okolí vypadat?...kdybychom se takhle chovali všichni?...

U nás na vesnici se sice každoročně na Den Země pořádá dobrovolná akce, při které se během sobotního odpoledne snažíme tyhle odpadky sesbírat, aby to tu vypadalo alespoň trošku k světu. Nevím, co si mám myslet, když vidím všechny ty přeplněné žluté pytle nebo když si představím, kolik toho bordelu bylo...

Nešetrné chování odsuzuji. Sama bych nikdy neodhodila něco jako sáček od bombónu jen tak na zem, ať si s tím dělá, kdo chce, co chce. Protože za pár let už by s tímto přístupem nemusela existovat žádná čistá příroda...

Fotka slouží čistě jen pro inspiraci, pokud chcete vidět krutou realitu, najděte si před Google "odpadky v lese." a možná vám dojde stejně jako mě, že tohle byste opravdu nechtěli...

Mé druhé já - 28

27. october 2012 at 14:00 | V. |  Mé druhé já


Tuhle část prosím po slohové stránce berte trošku s...(už jsem na tom tak špatně, že mi docházejí slova...když píšu tento článek, je kolem čtvrt na dvě v noci, takže se ani nedivím :D)
Jednoduše se snažím příběh co nejdřív dokončit, a proto si na některých věcech nedávám tolik záležet jako normálně, protože je stejně budu v závěru upravovat.

Momentálně tu až do neděle nejsem (a proto nenavštěvuji, nekomentuji...nechci aby si někdo myslel, že jsem na něj zapomněla)

Kapitola má pro příběh sice ne příliš velký, ale svůj vlastní význam, který bude trošku souviset s...,ale nechci prozrazovat děj dopředu :)

Mimochodem, tušíte, jak by MDJ tak mohlo skončit? :) (nějaké nápady, postřehy, názory? - budu ráda, když se ozvete!)

So...Story is running out...only three chapters to go

XXVIII


Místnost byla zahalena do temnoty. Přítmí narušovala jen mezera mezi dvěma závěsy přetaženými přes prostorné okno překrývající téměř celou protější stěnu, kterou dovnitř pronikal pruh slabého denního světla. Před oknem nehybně postávala tmavá silueta postavy. Otočený směrem k oknu s rukou zezadu založenou na zádech se díval skrze prosklenou plochu ven na oblohu. Do odvráceného obličeje mu vidět nebylo.


Profily postav?

24. october 2012 at 22:14 | V. |  Oznamy
Viděla jsem to už na spoustě blozích, kdy autor k povídce zároveň přidával něco jako větší seznámení s hlavním hrdinou nebo postavami, které jsou pro příběh nějakým způsobem více důležití. Zveřejnit jejich fotku, nějaké doplňující informace a podobně. Dlouho jsem přemýšlela, jestli má cenu něco takového zakládat aneboje to zbytečné a ztráta času. Poté totiž čtenář ztratí svoji individuální představu o vzhledu určité postavy...(přemýšlím o tom, že bych přidala jenom obrázek ohledně vzhledu :)

A tak bych se chtěla obrátit na vás - na čtenáře. Měli byste o něco takového zájem? :)
Čistě podle vašeho názoru :)



Mé druhé já - 27 - 1/3

21. october 2012 at 19:23 | V. |  Mé druhé já


Only four chapters to go...

"Proč asi hledali školu?"
Otočila směr debaty opět na jiné téma, zatímco pohledem vybírala vhodné místo k sednutí. Nedaleký park na předměstí, kam se s Emmou po vzájemné dohodě rozhodli zajít, měl tvar na délku protáhlé elipsy a všehovšudy do něj vedly čtyři cesty každá po jedné straně. Přímo v jeho středu se potom tyto části kříže sbíhaly v jedno místo, na němž byla vystavěná nízká kruhová kašna naplněná chlorovanou vodou, avšak fontánka umístěná na soše uvnitř se zdála být rozbitá.


Za Spřátelení

18. october 2012 at 21:35 | V. |  GALERIE


Diplomek od Aenag, který mi věnovala, když jsem si jí přidala do oblíbených stránek. Je od ní moc hezké, že si dala práci vytvořit něco takového a obdivuji to! (sama podobné věci nevytvářím, i když vím, jakou to udělá radost :)
Ještě jednou moc děkuji!



Turn The Fantasy On - 3

14. october 2012 at 23:29 | V. |  Turn the fantasy on

Ani přes víkend jsem nebyla schopná nic napsat :) Ale místo toho jsem náhodou narazila na další jev, který by vám mohl něco připomínat. Tentokrát je to náhodná prasklina ve dřevě a myslím, že možností, co to může být, existuje hodně!
PS: zkuste si představit, že se do tá i otočit, protože tady docela i záleží, z jakého úhlu se na zo podíváte :)


Mé druhé já - 26 - 2/2

11. october 2012 at 21:59 | V. |  Mé druhé já



Měla to být kapitola 27, ale když jsem násleně odpočítávala části do konce, jedna mi přebývala, takže celkový počet by činil 31. Proto jsem se ji rozhodla spojit s kapitolou předchozí, jako její pokračování
Zároveň bych se chtěla omluvit za to, že nečtu. Nestíhám to. Možná, že je mé chování sobecké, ale snažím se teď více věnovat psaní, dokud se mě drží nálada a zbytek volného času si zabere příprava do školy a jiné povinosti. Slibuji, že jakmile se naskytne příležitost, dočtu všechno, co jsem zameškala...



Ani ne za deset minut poté před domem konečně stanulo auto. Stříbrný vůz zastavil na krajnici silnice tak, že se jeho pravý bok div neodřel o vnější stranu plotu, které od sebe nedělilo více, než jen nepatrná vzdálenost vyčíslitelná pouhými pár centimetry.
Hluk motoru rázem utichl ve chvíli, kdy byl klíč doslova vytržen ze zapalování a ve zlomku vteřiny na to se prudce rozrazily přední dveře od automobilu. Vyšla z nich žena s hnědými vlasy staženými již do klasického culíku.


Jak napsat...Povídku s omezeným rozsahem

10. october 2012 at 20:03 | V. |  Tutorials


Možná jeden z nejčastějších problémů, co se týče tvůrčího psaní, tentokrát však v jiné kategorii, než dlouhé příběhy na pokračování. Určitě jste se už někdy pokusili zúčastnit některé literární soutěže, ať už v blogovém prostředí anebo do některé oficiální celorepublikové soutěže vyhlášené některou organizací. Dalo by se říci, že vždy se v podmínkách nachází jeden a ten samý bod - maximální počet znaků od-do. Přece nikdo by nechtěl číst a hodnotit román a na druhou stanu se jediný kratičký odstavec o pěti větách nedá považovat jako plnohodnotná povídka.
Velikost rozsahu může být pokaždé jiná. Někdy, pokud se jedná opravdu o krátkou povídku, se může počet slov pohybovat kolem 600-700 někdy dokonce i méně. Každopádně ne víc, jak tisícovka. Často se ale délka neudává jen ve slovech ale především v počtu znaků (např 5500) anebo normostranách.
Pokud má povídka do některé ze soutěží opravdu krátký rozsah, obyčejně si sama pro sebe (anebo i nahlas) nadávám, že je nemožné, aby se mi to tam všechno vešlo

TAK JAK TOMU PŘEDEJÍT?

Měníme se?

8. october 2012 at 15:52 | V. |  In Memories


Všimli jste si někdy jak se lidí během cesty svým životem mění? Někdy, když jen tak náhodou otevřete staré fotoalbum a podíváte se na sebe ve čtvrté, v páte třídě...budete se divit, že "to na obrázku jsme opravdu my?"
Vaši rodiče, vaši sourozenci, spolužáci se kterými chodíte do třídy...ti všichni se mění. Nepatrně, ale tok času zastavit nejde. A vám připadají stále stejní, protože je vídáte každý den a tu změnu člověk ani nedokáže zaznamenat. A potom se vám dostane do rukou třídní fotka, stará například dva roky. Je to neuvěřitelném, jaký rozdíl je to oproti přítomnosti.

Ale v čem jsme jiní? Vzhled, povaha...jiný pohled na svět a na skutečnost? VYznáváme jiný hudební či módní styl?...jsme snad více dospělejšími lidmi, než před rokem?...Možná si řekeneme, jak jsme tenkrát, v jedenácti letech vzývali Hannu Montanu jako Božstvo nejvyšší, jak jsme opěvovali Justina Biebera při počátku jeho kariéry, jak jsme chodili do školy se dvěma načesanými copánky...jak jsme jen mohli být takoví?...

V sobotu jsem měla narozeniny. Nevím jestli se mám cítit zase o něco starší. V čem se liším od včerejšku?...jen budu ve svém věku připisovat číslo o jedničku větší, to je vše. Necítím se jiná, než před týdnem. Ale za rok už možná ano...
Třeba i ve chvíli, kdy po sobě člověk čte svoje prvotní povídky. Také se zamyslí, jaký tenkrát byl a co všechno se od té doby změnilo. :)

A jak je to se jmény?

5. october 2012 at 21:38 | V. |  Tutorials



Původně jsem v plánu měla psaní do PvRT (projekt v rámci tutorialů), ale nakonec zrovna dnes mě přepadla zvláštní nálada pokračovat ve psaní povídek, tak jsem chtěla vytvořit alespoň krátký článek o jménech a jak to s nimi vlastně je.

I když postavu ze začátku můžete zmínit jenom jako dívka, chlapec, dítě, ten vysoký v pruhovaném tričku… Pokud se vyloženě nejedná o jednorázovou povídku, v níž byste identitu svých postav chtěli vyloženě skrývat, anebo jejich název nebyl nijak vyloženě důležitý, dřív nebo později jim jméno dát musíte, protože pokud máte takto neurčitých postav několik, s velkou pravděpodobností se stane, že se čtenáři do sebe zamotají a nebudou vědět, kdo v jakou chvíli mluví nebo dělá.

Někdo nad dáním jména ve skutečnosti ani nepřemýšlí, jednoduše zvolí to, které se mu nejvíc líbí a je to.


Mé druhé Já - 26

2. october 2012 at 21:00 | V. |  Mé druhé já

XXVII

Only five chapters to go...


Jill se na svoji kamarádku soucitně podívala.
Beze slova se zahleděla hluboko do nitra jejího prázdného pohledu ve snaze vyčíst jí z výrazu něco více, než jen pár neurčitých myšlenek, které se jí momentálně honily hlavou. Jindy jí nedělalo problémy, vcítit se, obzvláště pokud se jednalo o typ osoby, jako byla právě Emma - když si nedala pozor, mnohdy se z ní dalo číst jak z otevřené knihy. Avšak teď, ačkoli se pokoušela prolomit vysoké telepatické bariéry, se jí nedařilo z jejich pocitů zachytit naprosto nic.
Mohla si v sobě uměle vytvářet jakékoli představy ohledně jejich vnitřních stavů a tvrdit, že rozumí. Lhala by, v takovém případě.


Hororový příběh, který vůbec hororem není :)

1. october 2012 at 20:33 | V. |  Mini-povídky

Tohle je povídka opět do projektu Kritika, kterou pořádají Sherylin-Lee s Beatrix.

Téma znělo - Sám
Žánr - Horor
Počet slov - 600
Povinná slova - hák, těžký, spát
Místo děje - Márnice

Měl to být horor, ale jelikož jsem musela dodržet téma, tudíž více postav (příšer, můmií, obživlých mrtvol...) by bylo proti němu, nejsem si tak úplně jistá, zda to jako horor vyzní, ale chtěla jsem se zúčastnit a z toho vzniklo nakonec toto.
Navíc, jak už jsem tvrdila minula (a stále si zatím stojím) horor jako žánr jde opravu mimo mě. I když mě opravdu strašně příjemně potěšilo, když minulá hororová povídka (Příšera pod postelí) měla fajn ohlasy z vaší strany! :)
Přiznám se, že tato povídka se mi psala velmi těžko (a s nervy v kýblu) Snad po každé větě mě kdosi vyrušoval a nutil odcházet od rozdělané práce...v takových situacích jistě nejsem jediná, kdo má chuť vraždit a možná, že by horor opravdu vznikl (ale trošku v jiném podání :D)