.


Krev na pažích

4. september 2013 at 22:58 | V. |  Mini-povídky


...snažila jsem se vybrat co nejméně drastickej obrázek...


Ahoj všem po týdnu a něco, co se tady opět nic nedělo :D
Stření je zatím...nechci říkat na pohodu, protože vím, že se to velmi rychle zvrtně v něco daleko horšího, takže si jen snažím užít ten první týden, kdy se relativně nedělá nic . Zatím je to ale docela fajn, i když jsem první den, i když jsem první den o pěti ráno vstávala se slovy "Bože, za co mě trestáš" :D Uvidíme, co se bude dít v dalších dnech :)
Nebudu se 'vymlouvat' na to, že nenavštěvuju, kvůli nedostatku času, protože vím, že si za to můžu pouze a jedině sama (i když jsem se třeba dneska dostala dom až v 7 večer, ale to je více méně jedno) každopádně máme zítra krátkej den, tak se nejen kvůli mému svědomí, ale hlavně kvůli vám pokusím napravit :)
A teď konečně po tom všem vobkecávání konečně k věci

- jedná se o další povídku do soutěže spisálek, kterou na svém blogu pořádá Lillinka. Tentokrát šlo o to, že každému byl náhodně přiřazený žánr, na mě naneštěstí zbyla detektivní povídka (nebyla jsem z toho nadšená, ale vím, že jsem mohla dopadnout i hůř, i když bych raději psala mé milované sci-fi nebo fantasy, ale na druhou stranu člověk čas od času musí zkusit něco nového)... a potom jsem si mohli vybrat ze seznamu názvů, (jednoduše kdo dřív přijde, ten dřív mele...takže ten název není z mé hlavy, pouze jsem si ho vybrala) a podle toho napsat povídku.

Co víc bych vám k tomu ještě řekla - s psaním detektivek nemám žádné zkušenosti a tak jsem se musela spolehnout jen na to, co znám více méně z kriminálek :D,
Povídka je stará, psala jsem ji někdy o prázdninách,...a stále čekám na hodnocení :)
Dál, je to nechutně dlouhý...do soutěže možná až moc, ale tak jako tak je to detektivka, nemohla jsem ten případ nechat nevyřešený...I tak mám pocit, že mě stím Lillinka vyhodí :D
Ale na to, že jsem ještě týden před uzávěrkou absolutně netušila, o čem budu psát, to dopadlo...možná i dobře, já nevím. Z této povídky mám dost smíšené pocity, těžko říct, jestli dobré nebo špatné...
Tak snad jen příjemné čtení a doufám, že vás to třeba bude i bavit :)



KREV NA PAŽÍCH


V jednu chvíli necítím nic, pak mě znenadání probudí ostrá bolest bodající do jedné z rukou. Známka toho, že přicházím k sobě a že má mysl je schopna opět fungovat.
Její ohnisko vnímám jasně, navzdory tomu však nedokážu jednoznačně určit, odkud ona bolest vychází. Přesněji, jestli se jedná o pravou nebo levou ruku. Jsem totálně dezorientovaná, s myslí roztříštěnou na tisíce malých kousíčků, které se poztrácely po okolní temnotě, neschopny se někdy složit znovu dohromady.
Přesto vím, že tam ta bolest je, cítím, jak se mi zavrtává hlouběji masem až do samého morku kostí. Kromě ní si však nedokážu uvědomit vůbec nic. Žádný údaj v čase nebo prostoru. V hlavě mám dokonale prázdno. Slova se mi vytratila z úst a myšlenky z místa, které si říká mozek, a namísto toho jejich místo zaujalo otupění. Stav bránící mé mysli přemýšlet stejně, jako předtím. Ale na jaké úrovni jsem předtím byla schopna přemýšlet?
Všechno je pryč. Jako oblaka páry vznášející se nad ohřátou vodou těsně předtím, než zmizí ve vzduchu a rozplynou se po okolí, takže je naše oči už dál nejsou schopny spatřit.
Chci otevřít oči, ale zapomněla jsem, jak se to dělá.
Po dlouhých vteřinách strávených uprostřed temnoty a prázdného pocitu uvnitř se mi malým zázrakem konečně daří vyslat jakýsi impuls do mozku a slepená víčka pomalu dokážu nepatrně otevřít. Už v prvních okamžicích mě překvapuje, jak moc jsou ztěžklá.
Malinkou škvírou mezi nimi se pokouším rozkoukat se po okolí, avšak nejprve nevidím nic, než jen rozmazané obrysy okolí překryté mlhavou clonou. Nepamatuji si, kde jsem. Nepamatuji si svoje jméno. Nedokážu si vybavit, co se stalo…veškeré vzpomínky jsou ztracené v čase.
Vzduch kolem je zatuchlý, visí v něm nějaký neurčitý zápach, který nedokážu identifikovat, a tak několikrát nuceně zakašlu ve snaze popadnout dech
Něco křečovitě svírám ve dlani. Trs jakýchsi černých vláken - vlasy. Některé z nich ještě s kořínky. Musela jsem je někomu zuřivě vytrhnout přímo z hlavy. Jenže si nepamatuji ani to…
Konečně otevírám oči více dokořán, avšak mé vidění je stále ještě více méně zakalené. Místnost je ponurá a téměř celá ponořená do temného šera, kromě několika slunečních paprsků procházející dovnitř zataženými okny a velkého neonového nápisu v nepravidelných intervalech blikajícího u stropu na protější stěně.
Tequilla a za ní pomlčkou připojeno písmeno T

"Tequilla-T"
Zašeptám. Tohle místo je mi povědomé. Poprvé tak začínám mít pocit, že si dokážu vzpomenout.
Jmenuji se Viktoria Steinová. Před týdnem mi bylo dvacet, šla jsem do klubu s přáteli. Co se stalo potom…nevím.
Alkohol, tanec, smích a hlasitá hudba. Směs neurčitých vzpomínek mi víří hlavou…a pak najednou tma…dokud jsem se neprobrala tady.
Jsem při vědomí, ale díky oné otupující bolesti kdesi zezadu v hlavě tomu tak nejspíš dlouho nebude.
Nemám sílu vstát, jen rukama instinktivně šmátrám kolem sebe. Všude na podlaze je rozlitá nepříjemně lepkavá tekutina lepící se mi na prsty. Nejprve předpokládám, že se jedná jen o vylitý koktejl, ale najednou si uvědomím, že je to jinak - najednou ten zápach dokážu rozpoznat. Tohle není drink. Tohle je krev.

Své zděšení nedokážu popsat pouhými slovy, ani jakýmkoli pocitem.
"Co se stalo?"
Mysl mi drásá jedna jediná otázka, na kterou nedokážu nalézt odpověď.
Moji pozornost si opět vyžádá nesnesitelná bolest na jedné z paží. Lehce se jí dotknu, avšak vzápětí div nevykřiknu bolestí a rukou cuknu pryč. Prsty na ní mám slepené krví. Celé mé tělo se roztřese v podivné křeči.
"Kde jsou ostatní? Proč tu nikdo není?"
Zděšeně dál šmátrám rukama kolem sebe, dokud nenarazím na nehybné tělo ležící jen pár centimetrů ode mě a hned vedle další. Polije mě hrůza a samým zděšením zblednu smrtelným strachem.
Mrtví!
Všichni tady jsou mrtví…!
Projede mnou obrovský šok, div se mi nezastaví srdce, které stále divoce tluče kdesi vnitř mé hrudi a v tu chvíli znovu ztratím vědomí.

***

Před šedou budovou zastavilo několik policejních aut a černá dodávka zásahové služby. Jako první z vozu vyběhl asi čtyřicetiletý hnědovlasý muž s neprůstřelnou vestou, na níž mu svítil žlutý nápis FBI. V rukou pevně svíral pistoli a Hned za ním se z černého vozu vyřítilo ozbrojené komando. Policista se zastavil u modrých plechových dveří vedoucích do budovy, opřel se o zeď vedle a zdvihl zbraň do pohotovosti na úroveň své hlavy, připraven okamžitě vystřelit, zdali to bude nutné.
Naproti němu, na druhé straně dveří, přiběhla jeho kolegyně, výrazně mladší, než on, s blond vlasy staženými do vysokého culíku, a ještě jeden agent s hustě černými vlasy. Ti tři si mezi sebou vyměnili několik pohledů, potom hnědovlasý muž kývl dozadu na velitele zásahové služby a vteřinu poté jeden z maskovaných chlapů vyrazil dveře a celé komando se vřítilo dovnitř.
***
Probudí mě až silný rachot, vycházející někde ze sousedních místností, a směsice hlasů. Prudce otevírám oči, zatímco leknutím celá ztuhnu a nějakou chvíli se nedokážu pohnout. V tom se prudce rozrazí dveře na druhé straně místnosti a dovnitř pronikne proud světla z baterky.
"Můj bože…"
Vydechne. Už z prvních slov je patrné, že se jedná o mužský hlas. Vzápětí baterkou přejede po celý zbytek místnosti.
"Jime!"
Zavolá. O pár okamžiků později se na kraji místnosti objeví světlo z druhé baterky.
"Pane na nebi, prosím řekni, že to není pravda!"
Druhý muž je stejně šokovaný jako jeho kolega
"Co se tady stalo?"
"To nevím…"
Vidím, jak si kleká na zem a sáhne na krk jedné z obětí.
" Mrtvý…"
Zkonstatuje. Přemýšlím, jestli tu kromě mě zůstal ještě někdo naživu.
Potom se do dveří nahrne několik dalších postav, které mi splývají dohromady v jednu velkou černou skvrnu, a někdo konečně stiskne vypínač. Temný prostor se tak zalije tlumeným světlem ze zářivek u stropu.
"Zajistěte budovu!"
Pokračuje ten samý muž a jeho slova se po okolí vznáší s tichou ozvěnou. Druhý mezitím místnost opět přejede pruhem světla z baterky. Paprsek však nedolehne až ke mně, ležím příliš daleko od vchodu. Dojde mi tak, že nemají šanci mě mezi tolika těly najít.
Chci křičet o pomoc. Sice nevím, kdo ti lidé jsou - neuvědomuji si to, ale věřím, že mi dokážou pomoci. Zkouším otevřít ústa, ale nefungují mi hlasivky. Z hrdla se mi ozve jen hnusné zachrčení.
Pokusím se znovu volat, opět však ze mě vyjde jen jakési zachraptění. Napotřetí se mi to ale konečně podaří.
Světlo baterky se zničehonic stočí směrem ke mně. Pak slyším jen hlasy, nerozumím tomu, co říkají, nicméně ze zvuků, co se rozléhají po okolí, odvodím, že jeden z nich běží ke mně.
"Slečno! Slečno, slyšíte mě!?"
Skloní se nade mnou. Jeho obraz se mi rozplývá před očima, stejně jako jeho slova ke mně doléhají jakoby z dálky.
"Jste zraněná?"
Vzpomenu si na bolest v hlavě a párkrát pomalu pokývám hlavou. Víc už mi mé otupění nedovolí.
"Slečno, jsem agent Jim Carter od FBI. Sanitka už je na cestě! Zachráníme vás!"
Poslední co slyším, než se mé vědomí definitivně propadne do tmy.
***
Mladá policistka s blonďatými vlasy s fotoaparátem procházela mezi těly a snažila se vyfotit jejich tváře.
"Strašné…"
Vydechla při pohledu na masu mrtvých lidí, které jako koberec zakrývaly značnou část podlahy jinak prostorné místnosti.
"Třeba je z těch lidí ještě někdo naživu!"
"Pochybuji…"
Řekl černovlasý muž, který si zatím nasazoval plastové rukavice a mlčky shýbl k jedné z obětí. Bílé tričko s flitry měla celé zakrvácené od pěti střel, které prošly jejím tělem, podobně jako chlapec ležící vedle ní, kterému pro změnu kulka prostřelila hlavu. Pak si ale všiml podivných krvavých skvrn na jejich rukou.
"Mají zakrvácené paže…"
Zkonstatoval, když zvedl hlavu a zjistil, že podobně jsou na tom všichni. Otočil hlavu směrem ke Carterovi, který zatím pomalým krokem procházel mezi mrtvými a prohlížel si je.
"…I když je do nich kulka nezasáhla. Kalužiny krve jsou sice všude, ale tohle…"
Sehnul se zpátky k mrtvé dívce.
"…Nevypadá, jako kdyby se od něčeho ušpinila…"
Zároveň naslinil několik prstů a pokusil se zaschlou tekutiny z kůže setřít. Brzy se mu podařila odkrýt rána, ale to co viděl, jej dočista vyvedlo z míry.
"Jime, podívej se na tohle!"
Zvolal, přičemž se pokusil krev smít i z paže chlapce, co ležel opodál, aby se ujistil, zda to není pouze náhoda.
"Co tam máš, Davide?"
Přispěchal Jim a sedl si do dřepu vedle černovlasého policisty, který mu hned ukázal, co viděl. Oba mrtví měli na horní části rukou pod ramenem hluboko do masa vyrytou identickou značku a podle všeho ji tam měli i zbylé oběti. Jen pár vteřin na to se objevila i policistka s fotoaparátem.
"Něco takového jsem snad ještě…"
Přiložila přístroj k obličeji a udělala několik detailních snímků vyrytého symbolu.
"Neviděla"
"Já ano, kdysi dávno."
Ozval se náhle Carterův hlas. Otočila hlavou směrem k němu, ale Jim stále upřeně hleděl na krvavou rytinu.
"Kathy, vzpomínáš si na Chicago? Rok 97?"
Blondýnka jen zavrtěla hlavou.
"To mi bylo šest"
"Během dvou týdnů tam bylo nalezeno osmdesát zavražděných osob."
Začal.
"Rozdílný věk, odlišné barvy pleti, muži i ženy, různá místa činu po celém městě, dokonce i způsob vraždy se vždy lišil. Člověk si řekne: co je na tom zvláštního, lidé přeci podobným způsobem umírají každý den.
Jenže tyhle všechny spojovalo jedno - krev na pažích. Všechny oběti měly zakrvácené obě ruce vždy od ramenou až po lokty. A do nich hluboko vyrytý symbol - dvě špičatá písmena B navzájem propojená do sebe. A co bylo zvláštní, že zbylé části těla byly čisté, nikde jinde ani kapka krve"
Na okamžik se odmlčel, snad protože se v něm znovu rozproudily dávné vzpomínky, o kterých nikdy nechtěl mluvit."
"Psalo se o tom snad všude…Tou dobou jsem u policie začínal, zrovna mě přidělil k tamní kriminálce. Tenkrát jsem to spatřil na vlastní oči."
Ztěžka oddechl.
"Osmdesát lidí…po té zkušenosti jsem jen doufal, že už nikdy nic podobného neuvidím. Jenže je vidět, že jsem se zmýlil. Dělo se to předtím…a děje se to znovu…"
Carter odvrátil pohled od země a podíval se na Kathy, která jen skrývala své zděšení z toho, co právě slyšela.
"Krvavý Berry"
Pokračoval.
"Nebo rovněž Bloody Berry, člověk, který to měl všechno na svědomí."
"Ale ten přeci dostal doživotí!"
Namítl David. Vstal a začal přecházet sem a tam.
"Jak je tedy možné, že…"
"Není tohle náhodou písmenko N?"
Ozvala se blonďatá agentka, klekla se na zem vedle Cartera a ukázala na tenkou temně rudou rytinu.
"Nebo Z."
Doplnil ji Jim.
"Tohle nevypadá jako znak Krvavého Berryho. Zřejmě se objevil někdo, kdo kráčí v jeho stopách…"
"Zed, písmeno Zed…"
Přemýšlela Kathy, zatímco prstem přejížděla po kůži mrtvé dívky.
"Z jako…Zorro?"
"Nebo Z jako…"
Přidal se David a nasadil si sluneční brýle jako Horatio Caine."
"…Zahradník! Vždycky je to zahradník!"
"Ale proč by zahradník zabíjel lidi?"
Otázala se Kathy.
"A proč ne? Tenhle svět už jde i tak totálně do kytek!"
"Nebo Zorro-zahradník!"
"Odkdy je prosím tě Zorro zahradníkem?"
"Tak už dost vy dva! Vy snad znáte nějakého zahradníka, který by se chtěl mstít na nevinných lidech?"
Obořil se na ně Jim a oba detektivové rázem ztichli a po dobu vyšetřování panovalo v místnosti nějakou chvíli ticho.
"Je vidět, že na rozdíl od roku 97 se náš vrah s omýváním těl moc nepáral"
Zkonstatoval David, který se nakonec ujal slova jako první.
"Krev je doslova všude…A rozhodně to není troškař."
Dodal hned vzápětí.
"První den, skoro polovina toho, co kdy zabil Krvavý Berry. Potrvá věčnost, než se nám je všechny podaří identifikovat."
Povzdechl si.
"Podívejte, všichni jsou mladí, mnohým z nich nebylo ještě ani osmnáct. Celý život měli před sebou…"
"Kdopak je tohle?"
Kathy se najednou pozastavila nad postavou muže ležící v kaluži krve a s prostřeleným trupem. Přes hlavu měl nataženou černou kuklu a v zavřené dlani držel pažbu své zbraně.
"AK-45."
Posoudila znalecky střelnou zbraň.
"Ten určitě nevypadá, jako jeden z návštěvníků klubu! Vidíš, ani není označený!"
Následně mu David strnul masku z obličeje a Kathy udělala několik dalších fotografií.
"Ne"
Potvrdil Jim na první pohled patrnou zkušenost.
"Ale ať už je to kdo chce, už nám toho každopádně moc nepoví…"

***
"Podívej, ten muž na místě činu."
Kathy energicky vstala od svého pracovního stolu právě ve chvíli, kdy spatřila Jima vracet se zpátky na služebnu.
"Už máme jeho totožnost?"
"Ano - Kenny Adams "
Jim zatím pokračoval v cestě do své kanceláře, zatímco jeho kolegyně spěchala za ním a nahlas četla úryvek z Adamova spisu.
"Podezřelý z několika vražd prvního stupně, ale tehdy nikdo mu nic nedokázal. Každopádně odsouzen na deset let - soud jej tehdy poslal do vazby kvůli účasti v organizovaném zločinu. Zároveň s ním policie zatkla dalších šest lidí - tady"
Společně se složkou Kennyho Adamse podala Jimovi seznam, který předtím nesla. Ten si vzal slohu i druhý papír do ruky a očima těch několik jmen spěšně přelétl.
"Čtyři ještě sedí, po dvou z nich je už vyhlášeno pátrání. Pokud s tím má co dělat Adams, mohou i ostatní."
Dodala blondýnka, než se na to Jim stačil zeptat, a pokračovala dál. Mezitím prošli místností až ke Carterově kanceláři. Jim stisknutím kliky otevřel dveře a oba vstoupili dovnitř, zatímco Kathy ještě stále mluvila.
" Trest mu vypršel před půl rokem - Od té doby byl na svobodě a nikdo o něm nic nevěděl."
"A co ta zbraň?"
Namítl a posadil se za svůj pracovní stůl.
"Ví se, komu patří?"
"Sériové i výrobní číslo jsou vybroušené - jak jsem předpokládala- vrah zřejmě nechtěl, abychom ho podle ní usvědčili"
"Našly se na ní nějaké otisky?"
"Našly - jeho spoluvězeň Brian Wolf"
Položila šéfovi na stůl druhou složku, kterou mezitím odkudsi vytáhla.
"Před pěti lety ho zavřeli za brutální vraždu Margareth Fosterové. Údajně sebeobrana, ale soud jej tehdy přesto poslal do vazby. Nyní je na svobodě - před devíti měsíci jej předčasně propustili za dobré chování. A co je zajímavé - Krvavý Berry je jeho starší bratr."
"Ty otisky jsou jeho?"
Zeptal se Jim, zatímco si letmo pročítal Brianův záznam a Kathy opět přikývla.
"Výborně"
Usmál se detektiv.
"Myslím, že máme vraha!"
"…S tímhle nemám vůbec nic společnýho!"
"Jistě stejně tak jako Krvavý Berry neměl nikdy nic společného s těmi osmdesáti lidmi, které zavraždil, že?"
Namítl ostře David. Prošel kolem stolu ve vyšetřovací místnosti, za kterým seděl Brian, a opřel se o jeho kovovou desku.
"Mého bratra do toho laskavě netahejte!"
"Fajn, a asi stejně tak jako jste kdysi přísahal, že nemáte nic společného s tou ženou, kterou jste před pěti lety brutálně zabil!"
Třískl pěstí do stolu, ale Carter mu gestem ruky ihned naznačil, aby se dal rychle do klidu.
"To už je dávno!
Bránil se Brian a založil ruce na prsou.
"Odseděl jsem si to! A vážně nevím, kterej hajzl to udělal, ale já to nebyl!"
"Pane Wolfe, já vám věřím, ale potřebuji, abyste mi odpověděl na jednu otázku."
Začal Jim s výslechem daleko klidnějším tónem, než předtím jeho kolega.
"Kde jste byl včera mezi desátkou a čtverou hodinou v noci?"
"Byl jsem doma. Zeptejte se mojí ženy. Klidně si to můžete ověřit."
Odpověděl Brian s ledovým klidem.
"Víte co, mám pocit, že nám pěkně lžete! Naneštěstí pro vás důkazy říkají něco jiného!"
Odsekl David a položil před něj Adamsovu fotografii získanou z policejní databáze.
"Znáte toho muže?"
Podezřelý si fotografii chvíli prohlížel.
"Ano to je Kenny. Kenny Adams"
"Prý jste se poznali v lochu."
"Pár let jsme sdíleli celu. Seznámili jsme se tam. Co ten s tím má co dělat?"
Nechápavě položil obrázek na stůl před sebe.
"Byl nalezen na místě činu. Mrtvý."
Vysvětlil Carter, ale vzápětí jej překvapilo, že Brian nijak výrazně nereaguje na fakt, že je Adams po smrti, což znatelně zvýšilo jeho podezření.
"Našli jsme u něj tuhle zbraň - jsou na ní vaše otisky!"
"Jasně, že jsou na ní moje otisky, držel jsem ji v ruce - ukazoval mi ji! Asi den potom, co si ji sehnal."
Řekl a přitom se zatvářil stylem, jako by vůbec někdo mohl pochybovat o tom, že je to pravda.
"Takže ta zbraň je jeho?"
"Ano."
Přisvědčil
"Nová hračka - tak tomu říkal."
"Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Předevčírem, mám ten pocit. Od té doby, co mě pustili, jsem se s ním nesetkal, ani jsem se ho nijak nesnažil najít. Jenže pak se z ničeho nic objevil u mě doma. Skoro jsem ho nepoznal, dokud se nepředstavil."
"A dál?"
Zvedl David levé obočí.
" Ukazoval mi tu zbraň. Říkal, o nějaké akci, že se něco chystá. Něco velkýho, a jestli se nechci přidat.
Odmítl jsem to, už v tom nejedu!"
Při těch slovech se víc opřel o opěradlo židle, na níž seděl.
"Neřekl vám, co to bylo?"
Zajímal se pro změnu Jim.
"Ani ne"
Ležérně rozhodil rukama.
"Nezajímal jsem se o to a rovnou ho poslal do hajzlu. Víte, mám rodinu…šestiletou dcerku. Jmenuje se Adriana. Nechci, aby znovu přišla o tátu, kdybych musel jít zase sedět…"
Když dořekl, přejel pohledem po obou detektivech, snad aby z jejich výrazů vyčetl, zda mu věří anebo ne. David jej však neustále propaloval podezíravým pohledem.
"Hel já ty lidi nezabil, kolikrát vám to ještě mám říkat!"
Předklonil se dopředu a lokty opřel o desku kovového stolu.
"Tak kdo tedy?!"
"Adams, jestli jste ho našli tam, určitě s tím má co dělat. Ty ostatní chlápky neznám, ani na jména si nevzpomenu. Prý to celé vede nějaký týpek co si říká "ZET, ale vím opravdu nevím"
Sotva řekl poslední slovo, otevřely se dveře a do místnosti nahlédla Kathy.
"Eh, omluvíte nás na okamžik?"
Oznámil Carter, jakmile si jí všiml, aniž by čekal odpověď, přičemž naznačil Davidovi, aby šel s ním. Oba tak opustili místnost.
"Tak co?"
Zeptal se., když za sebou zavřeli dveře.
"Mluvila jsem s jeho ženou"
"A"
"Vypadá to, že náš podezřelý mluví pravdu. To alibi sedí - jeho žena potvrdila, že v době vraždy byl s ní."
"Jen jestli ho nekryje…"
Zabručel David.
"Nech mě to dokončit"
Napomenula jej a pokračovala dál.
"Navíc oba sousedé nezávisle na sobě uvedli, že Wolf je slušný člověk, se kterým od doby, co se vrátil z vězení, nikdy nebyly problémy. A ještě něco - jde o tu dívku - o tu co přežila"
"Co je s ní?"
Vyhrkl ze sebe Jim ve víře, že Kathy nese dobré zprávy.
"Volali z nemocnice - Prý je při vědomí!"
Při zaslechnutí těch slov se Carter viditelně usmál.
"Skvělé, zatím jim řekni, ať k ní nikoho nepouštějí, potřeboval bych s ní mluvit. A Kathy?"
Otočil se na blondýnku zrovna ve chvíli, kdy už ve dlani tiskl kliku u dveří vedoucích zpět do místnosti.
"Mohla bys mi prosím vyhledat informace o nějakém Zetovi? Díky."
Naposledy se na ni usmál a společně s Davidem vstoupil zpátky.
"Tak pane Wolfe, děkuji vám za váš čas, zatím můžete jít."
Oznámil mu krátce po svém návratu. Brian se jen spokojeně zvedl ze židle, která při jeho náhlém pohybu mírně zavrzala o podlahu.
"Jo, vždyť jsem vám říkal, že jsem nevinný"
"Když ne on, tak kdo tedy?"
Namítl David krátce poté, co Briana jeden z policistů odvedl z výslechové místnosti.
"To ještě musíme zjistit…"
Odpověděl Carter.

 

Be the first one to judge this article.

Actual articles

Advertisement