.


Krev na pažích část2

4. september 2013 at 23:10 | V. |  Mini-povídky

protože mi ten CENZURA a totálně OPRAVDU HODNĚ VELKÁ CENZURA blog neumožnil dát to do jednoho článku, tak to musím dát sem...-_-




Ležím v nemocnici.
Je to sotva pár hodin, co jsem opět přišla k sobě a co si uvědomila, kde to vlastně jsem. K uším mi doléhá pípání přístrojů, na které jsem napojená. Respektive pouze jednoho z nich, který mi měří srdce.
Do pravé ruky mě ústí hadička z infúze, jiné dvě mi pak vedou do nosních dírek.
Chvíli po probuzení zjišťuji, že druhou ruku mám od ramene až po předloktí obvázanou a podobným způsobem mi ošetřili i hlavu.
Navzdory tomu, že se mi více méně smysly vrátily do původního stavu, mé otupění ještě stále přetrvává a díky němu, jako bych si stále ještě nedokázala uvědomit si skutečnou realitu. Tohle není sen. Skutečně se to děje.

Pak někdo zaklepe na dveře a do místnosti vstoupí dva muži. Ten jeden je mi povědomý, určitě jsem ho už někde viděla. Toho druhého neznám.
"Dobrý den, slečno Steinová."
Pozdraví mě ten první a jde pomalým krokem směrem k mému lůžku, než se zastaví u zdi po mé právě straně. Musím na něj mírně natočit hlavu, abych ho lépe viděla.
"Jsem agent Jim Carter, FBI."
Při těch slovech mi dochází, že je to ten muž, který se mnou mluvil v tom klubu, než jsem upadla do bezvědomí.
"Tohle je můj kolega agent David Ebbert. Jak se cítíte?"
"Co…co se stalo?"
Vypálím ze sebe jedinou otázku dřív, než si vůbec uvědomím, na co se mě policista právě ptal. Ale musím to vědět…
"Doufali jsme, že nám to řeknete vy."
Pokračuje Ebbert, který zatím stál u dveří, značně překvapeným hlasem a přistoupil blíž k hraně postele, než se zastavil vedle Cartera, přičemž mě nepřestává sledovat podezíravým pohledem. Ten člověk mě děsí.
"Nepamatuji se…"
Přiznávám své marné snahy pokusit se opět vybavit, co se stalo. Vždy, když se v mysli vrátím v čase zpátky, narazím jen na vysokou zeď…na nic z toho, co se stalo v noci, si nevzpomínám. Ani raději nemyslím na to, jak hloupě teď právě zním.
Detektivové si vymění pohledy, než se Carter opět ujme slova.
"Dnes v noci skupina ozbrojených mužů vtrhla do klubu Tequilla-T. Některým se podařilo zavčas utéct, ale ostatní už bohužel neměli takové štěstí, jako vy. Z toho, co víme, tam zemřelo 55 lidí. Všichni zastřeleni. Navíc, pachatelé všem z nich na obě paže vyškrábali navzájem identické značky v podobě velkého písmene Z."
Zpoza saka vytahuje fotografii a ukazuje mi ji před obličejem. Je na ní zachycena zakrvácená horní část ruky a do ní hluboko vyryté temně rudé písmeno Z.
Poplašeně se podívám na svoji zavázanou paži a zděsím se.
"Ano, i vy jedno máte…"
Slyším nad sebou Carterův hlas, který si zřejmě všiml, kam jsem uhnula pohledem.
"Víte, asi bych vám to neměl říkat, ale podobný případ se už jednou stal. V Chicagu, v roce 97
Případ nazvaný: Krev na pažích."
Jsem zmatená. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Přesto však poslouchám a snažím se věřit tomu, co říká, přestože to zní jakkoli neuvěřitelně.
"Pachatelem byl tehdy sériový vrah, který si přezdíval Krvavý Berry. Vždy když někoho zabil, vyškrábal jim nožem na obě paže symbol. Má na svědomí 80 mrtvých, než se nám jej podařilo dopadnout. Za to, co udělal, ho soud poslal na doživotí…"
"Ale proč, proč to dělal?"
Téměř vykřiknu.
"To nevíme…nikdy nepřiznal proč…"
Odpověděl Ebbert.
"Ale policejní psychologové si nezávisle na sobě myslí, že se jedná o mentální poruchu, spojenou s touhou…"
Než stačí větu dokončit, jej na poslední chvíli přeruší Carter, snad abych nevěděla, co měl na jazyku. Ale já stejně tuším, co chtěl říct - spojenou s touhou zabíjet lidi…
"Ale to není důvod, proč vám to říkám. Při tom incidentu v klubu se sice podařilo několika málo lidem utéct, ale vy jste první - ať už teď nebo před 16 lety. První, komu se kdy podařilo přežít přímo!"
To, co říká je k neuvěření. Nevím, proč jsem přežila já, nevím, čím jsem si to zasloužila. Nerozumím tomu. Nerozumím tomu, jako spoustě věcem, které mi Jim s Davidem ještě toho dne vyprávějí.
Doktoři mi dávají léky - ty, se silnými účinky na vyvolávání vzpomínek a po nějaké době opravdu začínám mít pocit, že to před sebou konečně vidím. I když se společně s tím vrací i bolest, že někteří z mých přátel, kteří se mnou v tu noc byli v klubu, jsou mrtví…
Mrtví!
To slovo mi doslova křičí v hlavě.
Carter mě pravidelně navštěvuje a ptá se, na co jsem si dokázala vzpomenout. Každým dnem cítím, že toho vím zase o něco víc, než předtím…
Několik temných postav, které vtrhli do místnosti.
Střelbu a hysterický křik, který se strhl jen pár setin poté, zatímco se do jejich těl zabodávaly kulky. Všeobecná panika, v níž se lidé zběsile snažili o záchranu svých životů, ale většina z nich umírala při cestě dostat se ven některým z východů. Jako zázrak, že někteří skrze ně vůbec dokázali proklouznout.

Jedné dívce, která tam byla se mnou, se podařilo jednomu z útočníků strhnout masku, předtím, než ji prostřelil hrudník. Viděla jsem ho, ačkoli jen na zlomek vteřiny, ale cítím, že si ten obraz pamatuji. Vrhla jsem se po něm, teď už ani nevím proč, zřejmě mi tak radil instinkt, ale vím, že kdybych to tenkrát neudělala, zřejmě bych nakonec skončila mrtvá, jako všichni ostatní. Spadli jsme spolu na zem a…tady mé vzpomínání vždy skončí. Zřejmě jsem se udeřila do hlavy, ZŘEJMĚ si on myslel, že mě ten úder zabil. Podle těch vlasů, které jsem to ráno našla ve své dlani…soudím, že jsem mu jich musela několik vytrhnout z hlavy…
Když to později všechno říkám detektivu Carterovi, slibuje mi, že toho chlapa dostane. Pak mi klade ještě další otázky, na které už mu bohužel nedokážu nijak odpovědět.
Ještě toho dne se policejné kreslířka za mé pomoci snaží vytvořit obraz toho muže, kterého jsem viděla. Snažím se ji navádět podle toho, co vím nebo spíš podle toho, co si myslím, že je správně. Dokonce si chvíli nejsem ani jistá, jestli muž, kterého popisuji, je skutečně jeden z těch, kteří byli tu noc v nočním klubu, ale když je portrét hotový, mám pocit, že jsem se nezmýlila.
Později k tomu muži policie dokázala přiřadit i jméno - Zayen Zelweger…
***
"Chci právníka! Už vám vůbec nic neřeknu!"
"Ještě jste nám skoro nic neřekl"
"To máte jedno, stejně ze mě nic nedostanete!"
Vztekal se vysoký muž s delšími černými vlasy sčesanými do culíku, který, tak jako předtím Brian, seděl ve výslechové místnosti."
"Pane Zelwegere, nebo vám raději máme říkat ZETe? Důkazy mluví jasně za vás!"
Promluvil Jim. Pomalu a klidně.
"Vaše DNA se přímo shoduje s těmi vlasy, které jsme nalezly na místě činu. Navíc máme očitou svědkyni, která vás tu noc viděla v klubu střílet, a několik dalších, co vás později spatřili venku! My víme, že jste tam v noci byl, dokážeme, že s těmi vraždami máte něco společného. Z toho už vás žádný právník nevyvlíkne! Za takový čin vás pravděpodobně nečeká nic jiného, než doživotí"
Zayen mlčel. Z jeho tváře nebylo ani tak poznat, zda se v něm konečně hnulo svědomí anebo zda je pořád skálopevně přesvědčený o své nevině.
"Buď nám řeknete pravdu a můžete doufat, že…"
."Dobrá, máte mě."
Zdvihnutými dlaněmi dal najevo, že se vzdává.
"Přiznávám se, za smrt těch lidí jsem odpovědný já. Já a ještě několik dalších. Vybrali jsme si ten klub, ani nevím proč. Jenže pak se to celý posralo, nějaká holka mně strhla masku, než jsem ji stačil zabít. "
"Jak to bylo s Kennym Adamsem."
Zeptala se přísně Kathy, která byla u výslechu přítomná společně s Cartrem.
"Jo, jo Kenny."
Jeho rty se zkřivily do podivného úšklebku. Očividně byl psychicky narušený.
"Bál se, že mě mohl někdo vidět a chtěl od nás zdrhnout. Tak musel zemřít."
Pak se naklonil přes hranu stolu směrem k oběma detektivům.
"Chcete vědět, proč jsem to udělal, proč jsem ty lidi zabil? Řeknu vám to! - Krvavý Berry byl můj vzor, chtěl jsem se stát legendou, stejně jako on!"
"To myslím stačí."
Stopnul ho detektiv. Následně na to ze svého místa vstala Kathy, vytáhla pouta a přistoupila k černovlasému dlouhánovi.
"Zayene Zelwegere, zatýkám vás"
Dala mu ruce dozadu a zaklapla je do želízek.
"Všechno, co nyní řeknete, může být u soudu použito proti vám."
Pak se otočila na dva policisty stojící u dveří a přikázala, aby jej odvedli.
"Ještě okamžik detektive…"
Zavolal na Cartera Zayen ještě než jej stačili vyvést ze dveří. Z jeho pohledu doslova sálala sebejistota.
"Otázka je…kdo vám moji vinu u soudu dosvědčí, když jsou všichni vaši svědci, které jste měli, mrtví?
Chladnokrevně se ušklíbl a Jim v tu chvíli nechápal, co se tím snaží naznačit.
"Anebo ta holka, ta, která mě jediná viděla vevnitř, a je stále na živu. Viktoria Steinová ne? Jakpak se jí asi daří?"
Načež do místnosti vtrhnul celý udýchaný agend Ebbert.
"Jime, právě volala matka jednoho z těch chlapců, kteří měli svědčit."
Vychrlil ze sebe sotva mu bylo rozumět.
"Před chvílí našla svého syna v koupelně. Mrtvého. Žádný výstřel, ani křik. Vrah jako by se vypařil. A co je nejhorší - označil jej stejným symbolem, jako zbylé oběti v klubu!"
Cartera polilo neskutečné zděšení, přestože si navenek dokázal zachovat kamenný výraz v obličeji.
"Já totiž vím víc, než si myslíte, detektive…"
Pokračoval Zayen se svým vítězoslavným úšklebkem, který mu nyní zářil na tváři.
Bylo zjevné, že se mu vysmíval do očí.
"Odveďte ho!"
Křiknul Jim na ochranku, zatímco se Zayen dusil záchvatem ďábelského smíchu, a vyrazil z místnosti jako střela následován Kathy a hned poté i Davidem.
"Kathy, okamžitě pošli policejní hlídky k…"
"Ano, zařídím to!"
Skočila mu do řeči ještě předtím, než stačil větu dokončit.
"A ty Davide, ty okamžitě jeď k Viktorii domů. Musíme ji varovat! Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával! Oni…oni o ní vědí!
***
Před chvílí tu byl Agent Ebbert.
Oba svědci, kteří mohli Zelwegerovi něco dokázal, byli prý nalezeni mrtví. Jen o hodinu později Ebbertovi někdo volal, že zemřela i ta dívka, které se společně s nimi podařilo dostat se z klubu ven, když to začalo. Ani jednoho z nich jsem neznala jménem…
Zbývám už jenom já.
Slíbila jsem FBI, že budu u soudu svědčit proti Zayenovi, zaslouží si spravedlnost, za to, co udělal všem těm lidem a mým přátelům.
Podle Ebberta se situace stává mimořádně vážná - Toho člověka sice dostali, ale ostatní jeho lidé jsou prozatím ještě na svobodě, nejhorší na tom je, že nikdo neví, o koho se jedná.
Carter říkal, že musím okamžitě zmizet. Že tu pro mě není bezpečno, ne pro někoho, kdo viděl to, co jsem viděla já - tvář vraha.
Prý půjdu do nějakého programu na ochranu svědků, kde asi zůstanu do chvíle, než skončí soudní proces. Nová identita, nové město, nový život, který budu muset žít. Všechno už je podle něj předem zařízeno.
Ti lidé po vás půjdou, slečno Steinová. Za každou cenu se vás budou snažit dostat…
Přehrávám si v hlavě Ebbertův hlas.
Je tma. Venku silně prší. Tlusté dešťové kapky buší na střešní okno a tříští se o skleněnou plochu.
V celém domě se už vlastně svítí jenom tady, v mém pokoji v podkroví. Rodiče už šli spát, i když mámě tekly slzy a já ji musela uklidňovat, že se a několik měsíců zase ve zdraví vrátím. Tou dobou už snad bude po všem. Asi to tak osud chtěl. Nemohla jsem vědět, že se to stane. Nikdo z těch lidí, co zemřeli, to nemohl vědět….
Z pozotvíraných skříní spěšně vytahuji své věci, převážně oblečení a ostatní, co bych mohla potřebovat a skládám je do dvou zavazadel rozvalených na podlaze, která už jsou z poloviny plná. Levou paži mám stále ještě zavázanou a při každém větším pohybu s ní mi do ruky vystřelí bolest. Ta jizva sice časem vybledne, ale vzpomínka na ní tam zůstane pořád.
Před domem stojí policejní auto, které v rámci utajení vypadá jako každé jiné a v něm dva agenti FBI, kteří se mají starat o moji bezpečnost, dokud nedorazíme na místo. Nepamatuji si, jak se jmenují, přestože se mi ona a ten muž, který na mě čeká v autě, už představovali. Dokonce ani nevím, kam se vlastně chystáme jet. Nemohli mi to říct, v rámci nejvyššího utajení. Jen za dalšími lidmi, kteří se dostali do podobné situace, a nyní jim jde o život.
Policistka - žena s ohnivě rudými vlasy, mi neustále chodí připomínat, že musíme vyrazit. Z jejího hlasu jde znát čirá nervozita. Vím, že musíme spěchat a proto se balím ještě rychleji, než doposud.
Na stoje leží můj občanský průkaz.
"Viktoria Steinová."
Předčítám nahlas, když jej beru do ruky.
Tam, kam jedu, mi vytvoří jiný, s novou identitou.
Nějakou dobu váhám, zda si jej mám vzít s sebou. Nakonec doklad přece jen strčím do kapsy od riflí.
Zavírám kufr a naposledy se rozhlížím po pokoji.
Bude mi to tu chybět. Říkám si při pohledu na tři stěny pobité dřevěnou palubní deskou a jednu šikminu a zaplavuje mě ten zvláštní pocit nostalgie. Uvědomuji si, že jsem se s mámou a tátou možná nerozloučila tak, jak bych chtěla.
Přetahuji si přes hlavu svetr a jsem připravená k odchodu, když to zaslechnu - výstřel. Ztlumený, z které ke mně doléhá. Chvíli mám pocit, že mi jen ještě stále zvoní v hlavě, dokud se ten zvuk neozve znovu. A o vteřinu později další. Strachem mi ztuhne krev v žilách.
Slyším hlasy. Křičí na sebe, ale nerozumím tomu, co říkají. Mám pocit, že přicházejí z přízemí. Při pomyšlení na tuto skutečnost se mi srdce zastaví docela.
V záchvatu paniky nedokážu jasně uvažovat, možná se to v podobných situacích ani nedá, ale jediné co si dokážu uvědomit je, že musím zmizet.
V tom zaslechnu dunivé zvuky na schodech. Někdo se blíží. Nikdo z policie to není, zavolal by už z dálky, jestli jsem v pořádku. V první chvíli mě napadne zamknout a získat si tak pro sebe víc času, když v tom si uvědomím, že nemám klíče.
Střešní okno!
Bleskne mi najednou hlavou a rychle se k němu rozeběhnu. Ve stresu se mi klepou ruce, takže nedokážu stisknout plastovou záklopku, kterou se otevírá.
Kroky na schodech jsou blíž. Vím, že mi zbývá jen asi 5 vteřin na to, než se dostane do podkroví.
Čtyři vteřiny.
Stále zápasím s tou páčkou. Zřejmě se někde musela zaseknout.
Tři vteřiny.
Konečně se mi daří záklopku uvolnit. Venku se strhl liják, několik kapek se mi odrazilo do obličeje
Dvě vteřiny.
Otevírám okno, co se dá. Ještě netuším, jak se tou škvírou dokážu protáhnout ven, ale vím, že je to moje jediná naděje, jak uniknout téměř jisté smrti.
Vteřina.
Snažím se vyhoupnout do okna. Nedaří se mi udržet a tak hned padám dolů. Nejsem tak silná, abych se dokázala přitáhnout, navíc mi v tom brání bolest v levé ruce. V poslední chvíli mě napadá přisunout si židli, ale cítím, že na to už nemám čas.
Dveře se rozrazí. Do místnosti vpadne temná postava. Trhnu podhled směrem k němu a nějakou chvíli na něj vyděšeně civím. Pak se ozve výstřel…
***
Druhý den ráno policie nalezla v domě mimo dvou mrtvých federálních agentů i tělo Viktorie Steinové. Mrtvé. Se dvěma vyrytými písmeny "Z" na zakrvácených pažích…


Vím, mohla jsem to napsat líp, ale v ty tři hodiny ráno, kdy jsem to dokončovala, jen abych to stihla odeslat do termínu, mi už hlava nebrala více méně nic :D
Přemýšlela jsem, že bych z té povídky mohla udělat něco víc, možná příběh na pokračování, tady jsem to celé musela stlačit do několika stran A4 Ale nevím, snad taky podle času a...taky podle toho, jestli se vám to líbilo nebo ne :)
 

1 person judged this article.

Comments

1 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 5. september 2013 at 18:21 | React

Zoro Zahradník:D To bylo nejlepší :D Jinak moc hezké a vyčerpávající... páni, detektivka, to já psát neumím :( To máš můj obdiv. :)

2 Vera Vera | Web | 5. september 2013 at 21:56 | React

[1]: heeh díky :D Už ani nevím, jak to jméno vlastně vzniklo, nějak ve spoluprátci se sestrou, kdy jsem se snažila vymýšlet děj a obě jseme do toho místo plácali kraviny :D
vyčerpávající, jo, myslím, že tohle slovo tu povídku skutečně vystihuje. říště to asi nějak useknu nebo já nevím, protože je to na doutěž fakt dlouhý...
Děkuju moc :) ale tvůj obdiv si asi nezasloužím, protože pořád trvám na tom, že jsem na detektivky levá :D taky je psát neumím.

3 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 6. september 2013 at 17:28 | React

[2]: Hmm... řekla bych ti, že to jsme dvě:D
(I když si pořád myslím, že to máš lepší než moje krimi prvotina :D)

4 Vera Vera | Web | 7. september 2013 at 14:04 | React

[3]: Náhodou ta tvoje krimiprvotina, teda jestli myslíš to "Amy, zaplaceno krví", tak to se mě líbilo! :D (I když popravdě jsem se moc neorientovala v postavách, ale to je můj problém, mám s tím totiž problém skoro u každé knížky :)

5 Erin Erin | Web | 10. september 2013 at 17:18 | React

Prej nechutně dlouhý! Pche, já bych ocenila ještě delší, páč bych chtěla vědět, jak skončí ti ostatní hajzlové. Tak trochu jsem takový konec nečekala, ale už bych si měla zvyknout, že ty se se svými postamvami moc nemazlíš.
Rozhodně ale naprosto geniální příběh! Geniální a svým způsobem děsivě záhadný. To s tím značením na rukách... Brrr. Víš, já si často vzpomínám na zvonečky, jak zavěšují lidi na stromy, když jdou za Hranu. Fakt, fakt nemám tušení, proč se mi to tak vrylo do paměti, každopádně mě z tohohle příběhu zamrazilo stejně, jako z těch zvonečků tenkrát :-) Určitě dej vědět, jak si v soutěži skončila, moc mě to zajímá!
Je to bezvadný a doufám, že vyhraješ! :3

6 Vera Vera | Web | 11. september 2013 at 15:39 | React

[5]:
No i když to tam není napsaný, tak kromě smrti hlavní hrdinky, to v podstatě skončí dobře - jako, že kdyby to mělo pokračovat dál, tak je všechny pochytají :)
Geniální příběh? :D hej, fakt jsem dost překvapená, že se ti to líbilo a o to víc mě to těší :)
Ty zvonečky...tyjo...vážně? :)Nenapadlo mě ani ve snu, že by se Teod kdy někomu vryl jakýmkoli způsobem do paměti (víš, jak to myslím :D)
po pravdě ale ten samý pocit mývám někdy i já, zvlášť, když jsem to psala a někdy i když to po sobě čtu.
Moc ti děkuji za krásný komentář! :) A určitě  dám vědět, jak to hodnocení nakonec dopadne  :)

7 Alea Alea | Web | 12. september 2013 at 19:07 | React

Jeeej :D. Tak to bylo fakt hustokrutopřísný. Strašně moc se mi líbil začátek, bylo to takové správně děsivé, ponuré - nádherný začátek detektivní povídky. Měla jsi to nádherně propracované, všechny ty detaily, to s tím Berrym... Pěkné. Prostě talent, co víc na to říct? Souhlasím s komentářem číslo jedna - zahradník zkrátka zabil :D.
Ačkoliv, smím-li podotknout, bylo na tom místy vidět, že tohle nebude zrovna tvůj šálek kávy :). Nechápej mě špatně, je to opravdu dechberoucí dílko, jenom mi některé z těch dialogů připadaly jako okopírované z nějaké kriminálky :D. Třeba ten se Zelwegerem se mi zrovna dvakrát nelíbil. Nevím proč, možná že bych tam akorát přidala jednotlivým postavám ještě větičku, dvě, aby to plynuleji navazovalo a nebylo to tak nepřirozené.
Tím se tě samozřejmě nechci nijak dotknout... líbilo se mi to, neuvěřitelně se mi to líbilo, jen jsem si říkala, že by nebylo na škodu zahrát si na hnidopicha a pokusit se vyhrabat něco, na co by ses teoreticky vzato mohla třeba příště zaměřit :). Já sama vím, jak taková mírná kritika člověku pomůže - díky ní si kupříkladu hlídám věci, které jsem předtím třeba úplně přehlížela.
Každopádně... doufám, že se v soutěži dobře umístíš, v tom lepším případě vyhraješ :D.
Rozhodně nám pak dej vědět, jak to dopadlo!

8 Alea Alea | Web | 12. september 2013 at 19:15 | React

[7]: Jo a ještě poznámečka...
Jim Carter? Really?!? :D Nevím, jestli si uvědomuješ, že jsi jednu ze svých postavách pojmenovala po prezidentovi USA (Jimmy Carter, 39. v pořadí :D), každopádně mě to vážně rozsekalo :D :D. Dramatická scéna, kdy se agent FBI sklání nad zraněnou dívkou; čtu se zatajeným dechem a v tom najednou...
Jim Carter. OMG :D :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement